Poslední premiéru letošní jubilejní sezony zasadilo Východočeské divadlo (VČD) do unikátního prostředí vyhlídky na Kunětické hoře. Ruina středověkého hradu se proměnila na sídlo nechvalně proslulé hraběnky Alžběty Báthoryové.

Legenda o Čachtické paní patří mezi ty, které s oblibou využívají spisovatelé, filmaři a nyní i divadelníci. Verzí toho, jak to s šílenou uherskou hraběnkou ve skutečnosti bylo, je spousta. Pardubickou inscenaci velmi dobře vystihuje podtitul krvavá legenda.
Hra začíná soudním přelíčením s Alžbětinými poskoky, kteří jsou obviněni z toho, že se podíleli na krutostech páchaných jejich paní. Většinu děje pak tvoří retrospektivní rekonstrukce toho, co se na zámku v Čachticích skutečně odehrálo.

Režisér Petr Novotný příběhu o zvrácené šlechtičně nijak neobrušoval hrany a ztvárnil ho s velkou dávkou naturalismu. Násilné scény, které se na jevišti odehrávají, mohou sice útlocitnějšího diváka vyděsit, ale režisér Novotný si za jejich zpracování zaslouží pochvalu. Násilí je divadelními prostředky velmi obtížně zachytitelné a často působí na divadelních prknech nechtěně směšně. Tomu se pardubická Čachtická paní dokázala vyhnout, a tak při některých krutostech diváka až mrazí v zádech.

V Novotného verzi známé legendy nejde ani tak o souboj dobra a zla, už jen z toho důvodu, že dobro je tu de facto reprezentováno jen Alžbětinou dcerou Eržikou a paradoxně taky partou zbojníků.

Autoři se zaměřili spíše na studii charakteru samotné Alžběty Báthoryové a na šílenství, které přenáší i na své sloužící. Hra dokáže zaujmout a vzbudit v divákovi zvědavost, co se bude dít dál. Jen škoda, že v některých dialozích se sem tam objevila poněkud knižně znějící replika.
Jednou z největších předností nové inscenace je zcela podle očekávání originální prostor na Kunětické hoře.

Hercům se daří dobře budovat atmosféru a držet diváka v napjatém očekávání, kam se bude příběh ubírat.
Velmi povedené jsou historické kostýmy Romana Šolce i scéna Ivo Žídka, která nepotřebuje v podstatě žádné přestavby, které by mohly rozsáhlé vyprávění zbytečně zdržovat. Jediné, co občas naruší pečlivě budovanou atmosféru, jsou mikroporty, které čas od času zazlobí.
Dalším výrazným kladem inscenace je Kristina Jelínková ve stěžejní úloze krvavé hraběnky. Jelínková je po většinu času krutou a nesmlouvavou ženou, která má neustálou potřebu ovládat své okolí. Tyto chvíle, kdy je Báthoryová obrazem dokonalé zvrácenosti a démoničnosti, ale dokáže pardubická herečka prostřídat i okamžiky niternějšími, kdy divák za hraběnčiným šílenstvím vidí i kdysi možné zcela nevinnou, ale krutě zraňovanou duši.

Ostatní členové souboru pak podávají standardně zajímavé výkony, kterými dobře slouží celému příběhu. Za zmínku stojí alespoň Jan Musil, který dostal příležitost ztvárnit fyzicky i duševně pokrouceného Ficka.

Čachtická paní je atmosférická, dobře zahraná a v neposlední řadě i dobře napsaná hra, která si dokáže udržet divákovu pozornost. Krvavá legenda je velmi vděčným a atraktivním tématem, takže se na repertoáru VČD určitě neztratí. Nelze než doufat, že si inscenace svou atmosféru uchová i při reprízách v budově Městského divadla.

Lukáš Dubský