„Když jsem měl před nějakými dvanácti lety točit portrét hokejového brankáře Dominika Haška pro společnost Febio, tak jsem se ho den předtím ptal, za jak dlouho bychom asi mohli být z Prahy v Pardubicích. Jakmile mi odpověděl, že zhruba za tři čtvrtě hodinky, tak jsem se na chvíli odmlčel a pak i on. Potom se mě nenápadně zeptal, jakým autem vlastně pojedeme. Já na to, že asi favoritem. Hned se opravil, že za dvě a půl hodinky jsme určitě tam,“ vylíčil úsměvnou historku se slavným pardubickým rodákem režisér Jan Hřebejk, který do města perníku přijel představit svůj nový film U mě dobrý.

„V Pardubicích jsem měl svého času také kamaráda v divadle. On tu tehdy hrával, ale nebyl to žádný výrazný člen souboru. Nicméně na jeho představení jsme se sem jezdili dívat,“ řekl režisér.

„Jak jsme tady byli uvést film Musíme si pomáhat, dostali jsme zde obrovský perník s motivem kočárku, který v tomto snímku hrál. V takovém oltáři ho má ještě moje maminka vystavený,“ poznamenal Jan Hřebejk, který se v poslední době na veřejnosti často pohyboval oblečený do námořnických triček.

„Tento motiv jsem si vymyslel pro film Pupendo. Až pak jsem se ale do života kolem vody zamiloval. Praha je z řeky mnohem krásnější,“ konstatoval známý režisér.

„Od dětství jsem jezdil na tábory na vodu na Slapy, kde byly různě rozeseté hausbóty. Potom však tento způsob života zanikl, protože byl zakázaný. Ale pořád to asi někde ve mně bylo a po Pupendu jsem si přál být jedním z nich. Proto jsem se stal členem Klubu vodního motorismu. Klasické námořnické tričko je taková naše uniforma,“ líčil Jan Hřebejk.

Trička do zásoby

„Jak jsem měl účinkovat v televizní reklamě, přišel za mnou kostýmní návrhář a přemýšlel, do čeho mě obléknout. Ale protože jsem tam byl sám za sebe, zeptal jsem se ho, jestli bych tam nemohl být tak, jak normálně chodím a on souhlasil. Pro účely této reklamy mi vyrobili strašně moc triček. Když jsem viděl, kolik jich zbylo, tak jsem se zeptal, co s nimi budou dělat. Protože nevěděli a já jsem takový škudlil, navrhl jsem, jestli bych si je nemohl vzít. A tak jsem přišel ke třiceti tričkám. Vypadal jsem, že chodím pořád v jednom, ale já jsem si je fakt denně, třeba i několikrát měnil. Už mi ovšem pomalu dosluhují. Naštěstí díky filmu U mě dobrý budu mít novou zásobu,“ liboval si známý režisér.

„Osobně se mi to prostě líbí, ale vím, že už jsem tím některým lidem otravný. Do společnosti si je asi brát nebudu, abych je tím zbytečně neštval. A slibuji, že v dalším filmu se určitě námořnická trička neobjeví,“ podotkl Jan Hřebejk.

Jeho nový snímek se ohlíží do devadesátých let, do doby našich prvních krůčků na novém, neprobádaném území rašícího kapitalismu v Čechách. Šest přátel, zahrádkářů a rybářů, se schází v malebné přístavní hospodě U Buddyho na Libeňském ostrově. Jejich poklid, který tráví u desetníčkového mariáše, skončí ve chvíli, kdy se jeden z nich stane obětí falešných hráčů z vysočanské tržnice. A tak jako ve starých westernech, berou i tito přátelé zákon do vlastních rukou. Na horkém území tržnice, které se hemží lehkými děvami, pašeráky, zloději, podvodníky i úplatnými policajty se pokusí získat zpět třicet šest a půl tisíce v použitých bankovkách. Podaří se jim to díky jejich kamarádství, odvaze, mazanosti, notné dávce štěstí a hlavně díky protřelosti hráčského esa, hochštaplera a ekvilibristy Mistra Classe. Toho si zahrál Bolek Polívka.

„Ve filmu, kde jsme se kromě přátelství a určité poezie prostředí, v němž se odehrává, snažili zachytit také naše iluze a naděje, které jsme v začátku devadesátých let všichni měli,“ pravil režisér.

„Najednou jsme si naivně mysleli, že všechno půjde jednoduše a samo, že náhle všichni zbohatneme a že bude lépe. Ono sice lépe je, ale spousta lidí měla iluzi, že rychle vydělá peníze, což se zejména u těch, co nemají pro podnikání vlohy, nepotvrdilo,“ pokračoval Jan Hřebejk.

Ne hra, ale podvod!

„Skořápky jsou docela dobrým symbolem iluzí o rychlém zbohatnutí. Některým se to možná povedlo, protože měli štěstí, lepší přístup k informacím nebo to byli podvodníci, ale normálně jsem přesvědčen, že je to s pěnezi tak, jak to zpívá Vlasta Redl v jedné své písni, že všechno člověku vydrží tak dlouho, jak dlouho to k němu putuje. Ale nechci se pouštět do nějakých pseudoekonomických úvah. U mě dobrý je především sranda. Začátek devadesátých let nám poskytl řadu komediálních situací a paradoxů, které jsou pro tento žánr vždycky dobré,“ nechal se slyšet režisér snímku, kde důležitou roli hrají skořápky.

„To není hra, ale podvod. Já osobně nejsem žádný hráč, abych hrál karty či skořápky. Je zajímavé, že v té době na nich tolik lidí prohrálo spoustu peněz. Takovým následovníkem jsou dnes hrací automaty. I přestože mají označení výherní, nedá se na nich vyhrát,“ míní Jan Hřebejk.
Ten na filmu spolupracoval i s několika lidmi, kteří skořápky ovládali. „Bylo zajímavé, že přestože Petrové Šabach i Jarchovský přesně neznali, jak to tehdy chodilo, dokázali si to domyslet. Naši poradci pak konstatovali, že to je dost přesné a že například role uplaceného policisty byla skutečně klíčová,“ dodal režisér snímku U mě dobrý.

„Aby se z naší party z přístavu, co hraje karty a loví ryby, nestala banda profesionálních podvodníků, bylo třeba vymyslet, co všechno jim v jejich plánu může selhat. Chtěli jsme zachovat jejich nevinnost, protože jinak by asi příběh nefungoval. Proto jsme tam na ni nalíčili řadu zádrhelů – od přilepení se k autu po popletené uniformy,“ uzavřel.