RECENZE 60%Lukáš Dubský

Těsně před začátkem divadelních prázdnin uvedlo Východočeské divadlo (VČD) Pardubice premiéru hry Michaila Bulgakova Zojčin byt. Tato komedie z prvních let sovětské vlády se na pardubické jeviště vrátila po téměř pětadvaceti letech.

Hlavní hrdinka Zoja Denisovna ztratila po Velké říjnové socialistické revoluci své výsadní postavení, ale i v době velké bytové krize si dokázala v Moskvě uchovat svůj vlastní šestipokojový byt. Jenže i o ten musí bojovat, správce domu chce některé z pokojů využít pro ubytování příslušníků dělnické třídy. A tak si Zoja zařídí krejčovský salon, ve skutečnosti veřejný dům, jehož provozování jí má vydělat peníze na cestu do ciziny.

Jako u Čechova

Bulgakov měl s touto hrou v sovětském Rusku velké problémy, krátce po premiéře byla cenzurou zakázána.
VČD v anotacích láká na Zojčin byt jako na „nelítostnou grotesku a třeskutou komedii". Tento popis ovšem sedí jen v několika momentech, především ve scénách, kde vystupují Číňané Gjazolín a Cherubín (v podání Petra Borovce a Ladislava Špinera).
Jinak je to spíše posmutnělá komedie, místy evokující atmosféru dramat Antona Pavloviče Čechova. Ostatně touha uniknout, vydat se za lepším životem, je hlavním motivem Čechovových Tří sester. Zatímco Olga, Máša a Irina touží odjet z ruského maloměsta do Moskvy, postavy Zojčina bytu chtějí zmizet z Moskvy do Paříže, Šanghaje nebo jinam, kde nebudou muset čelit rozmarům politického režimu.

Hra navážející se do Sovětského svazu mohla na podzim roku 1989 v publiku jistě pořádně rezonovat. Co si s ní počít dnes, ovšem už moc jasné není. Jistě, v Bulgakovově dramatu se najdou témata, která jsou nestárnoucí. Divoké podnikání v šedé sféře ekonomiky, moc peněz, situace, kdy se ze zlodějů stávají privilegovaní členové společnosti… To jsou věci, které se za ty desítky let od vzniku hry nezměnily a budou nejspíše aktuální vždy. Nelze se ovšem zbavit dojmu, že jakákoliv současná hra by dokázala být v kritice těchto jevů cílenější  a údernější.

Největším kladem inscenace tak jsou herecké výkony. Bulgakov vytvořil v Zojčině bytě několik vděčných figur a pardubičtí herci si s nimi dokázali velmi slušně poradit. Výhodou jistě bylo, že se soubor poprvé setkal s režisérem Januszem Klimszou, který je dokázal vyvést z obvyklé herecké rutiny. Platí to především pro Zdeňka Rumpíka (Krůta) a Alexandra Postlera (Ametystov), zajímavé výkony ale podávají i Jindra Janoušková (Zoja) nebo Martin Mejzlík (Oboljaninov).

Mnoho kostýmů

Zojčin byt je hra poměrně náročná na kostýmy. Tomáš Kypta jich musel pro inscenaci vymyslet velké množství, ženské postavy se totiž skoro  v každé scéně objeví v jiných šatech. Hudební složka čerpá hlavně z díla ruského skladatele Dmitrije Šostakoviče a jeho slavného Valčíku č. 2.

Poslední premiéra divadelní sezony 2013/2014 je řemeslně slušně udělaná inscenace   s příjemnou stopáží. Jen je poněkud nesnadné odpovědět na otázku, proč by zrovna tento kus měl být v dnešní době nasazen na repertoár.