dyž se řekne a, mělo by se dodat i ono pověstné bé. Pokud tím prvním písmenem myslíme rockovou stálici v podání hudební skupiny Olympic, béčko pak bude dozajista patřit jeho frontmanovi a zpívajícímu kytaristovi Petru Jandovi.

Ten letos v květnu oslavil už pětašedesátiny, což jej řadí do stejné věkové kategorie, jako kupříkladu živoucí legendu a někdejšího člena patrně nejslavnější kapely novodobých dějin Paula McCartneyho nebo neméně známou ikonu zlaté éry bigbítu, potažmo elektrické kytary - tentokrát již zesnulou - Jimmyho Hendrixe.

Zatímco oba posledně jmenovaní hráli společně s kapelami vcelku krátce, Janda s Olympikem brázdí českými luhy a háji už více než čtyři dekády, čímž pravděpodobně patří k nejstarší fungující hudební formaci u nás. Sice hlavně v porevolučním čase spíše naoko nejednou ohlašují vlastní konec, ale četnost koncertů i další studiová tvorba konci kariéry nasvědčuje jen pramálo. S Petrem Jandou jsme hovořili nejen o „žhavé“ současnosti…

Možná je to trochu sugestivní otázka, ale k momentům, na něž v médiích po více než čtyřech dekádách existence vzpomínáte nejradši a naopak, patří éra konce šedesátých let a roky normalizace?

„Souhlas. I když to už bylo mnohokrát omílané, šedesátky měly svoji opravdovou výjimečnost. Šlo o euforii ze všeho, kdy jsme byli mladí a náš civilizovaný svět dostával novou tvář: vznikli Beatles a vůbec nová hudba, postupná možnost cestovat a samozřejmě Pražské jaro a s ním nádherná vůně propukající svobody. Prostě jako na pěkně rozjetém mejdanu. A pak jsme se, obrazně řečeno, ráno probudili - a to s pořádnou kocovinou - no a na každém rohu najednou stály tanky! A pak přišla i ta stále nenáviděnější normalizace…“

Osobně patříte k vrstevníkům Rolling Stones, s nimiž vás kromě věku pojí i oficiální začátek hudební kariéry. Navštívil jste některý z jejich zdejších koncertů?

„Viděl jsem všechna jejich dosavadní česká vystoupení, vyjma toho posledního v Brně. A zpětně mně to mrzí, ale bohužel jsem měl zrovna jinou práci.“

Právě u „Stounů“ se v poslední době hovoří o utlumení či snad ukončení živých produkcí, za což může i jejich dosavadní způsob života. Nehrozí něco podobného i formaci kolem Petra Jandy?

„Kdepak! Právě jsme vydali novou desku, vrátili se z turné po Spojených státech a taky Švédska a pak jsou tu ještě dva důležité aspekty: stále fungující zdraví a taky neustálá radost z živého hraní.“

Už jednou jste složil poctu pro zesnulé členy Olympicu - šlo o instrumentálku Stejskání. Chystáte se obdobně uctít i nedávné úmrtí někdejšího bubeníka J. A. Pacáka?

„Vzhledem k tomu, že Jeňýk Pacák patřil k velmi veselým lidem, tak by mu - stejně jako nám - tryzna neslušela. A abych pravdu řekl, ani mě nic podobného nenapadlo.“

Zpět k něčemu pozitivnějšímu. Po revoluci přicházíte s nápadem vyhledávat rockové talenty a pomoci jim prorazit - tedy Rockmapa. Jak to s ní vlastně dopadlo?

„Sama tak nějak přirozeně zanikla. Koncem osmdesátých let byl hlavním proudem rockové muziky heavymetal a na tom se dalo stavět. Navíc jsem měl podporu tehdejší Československé televize. Dnes opravdu nevím, jak bych si vybíral a hlavně kdo by mě s tím pomáhal. Sám na takové akce sílu ani finance opravdu nemám. Jediné, co se jí vzdáleně podobá, je soutěž rockových kapel, kdy dávám vítězům týden ve studiu gratis.“

Koncem loňského roku jste koncertně připomněli svojí starší záležitost Trilogy, k níž vyšly i diginosiče. Jednalo se pouze o retroepizodu, anebo s tímto projektem máte ještě něco v úmyslu?

„Jednalo se o jednorázovou akci, jejíž součástí bylo celkem osm koncertů. U té příležitosti jsme vydali i CD a DVD z listopadového vystoupení v Sazka Aréně a tím to - podle plánu - skončilo. Dnes se už věnujeme písničkám z našeho posledního alba Sopka a vůbec novému programu. Ovšem Trilogy (koncepční multimediální cyklus Prázdniny na Zemi, Ulice a Laboratoř - pozn.aut.) byla krásná.“

Podle vašich vlastních slov Olympic sbíral materiál na svojí novou desku Sopka několik roků. Jakoby to ale spíš připomínalo postupné „vysychání vaší vulkanické činnosti“…

„Nechceme vydávat desky každý rok. S materiálem jsme si chtěli patřičně pohrát, zkrátka po čase vytvořit opravdu výborné album. A jsem s ním spokojen. Vyplatilo se nespěchat.“

Je rozdíl mezi koncertováním u nás a výjezdy k „protinožcům“, popřípadě za „Velkou louži“, kam jste zavítali letos na jaře a také na podzim?

„Určitý rozdíl tu skutečně je. Na tamní koncerty chodí méně lidí, živáky mají zvláštní atmosféru. Někdy je tam navíc i trocha dobrodružství, neboť nevíme, na jaké nástroje budeme zrovna hrát. Musíme hodně slevit ze svých požadavků, hlavně co se týče technické stránky. Hráváme převážně bez světel - tedy jako kdysi, ale lidi jsou i tak vděční.“

Představme si hypotetickou situaci - už byste z jakéhokoliv důvodu nemohl dál stát v čele kapely. Dočká se i bez vás Olympic oné magické padesátky?

„Právě teď si troufnu tvrdit, že se té padesátky dožijeme. To by bylo… to bude něco! Ale beze mne to asi přece jenom nepůjde.“

Děkuji za rozhovor.