Seděla na lavičce před tzv. Sýpkou, která se proměnila díky památkářům v rozlehlou galerii, takže krásné historické náměstíčko zvané Příhrádek, které už inspirovalo Martina Friče k natočení proslulého filmu Počestné paní pardubické, opět ožilo. Malířka, keramička a loutkářka Jitka Píšová – Slavíková, která tu svá díla vystavuje do konce května, se slastně vyhřívala na sluníčku, připomínajíc tak trochu své kočky, kterým zůstala věrná stejně jako andělům…
„Jsou to pro mne věčná témata, stejně jako ženy, protože též v sobě skrývají určité tajemství. Žena ani kočka vám neodhalí všechno najednou, vždy si nechávají něco pro sebe, a to se mi líbí a inspiruje mně to. A pokud jde o anděly, tak s nimi si pořád povídám, tudíž na mých obrazech rozhodně nemohou chybět.“

Symbol ženství asi preferujete, že?
„Jsem žena a i můj pohled je ženský, tudíž se snažím dát do těch mých věcí něhu, pohodu, obyčejnou radost. I když jsem kolikrát trochu rozhozená, uštvaná, tak si ten klid ,naordinuji’, tak moc po něm toužím, že ho namaluji, vložím do svých výtvorů ať už keramických či dřevených. Možná mi k tomu vyrovnání pomohlo i to, že jsem začala chodit na tai-či. To mne posunulo skutečně duchovně dál. Začala jsem malovat jiné obrazy, některé byly až kaligrafické. Ale musím se přiznat, že mně při malování například hodně pomáhá hudba. Nedávno jsem poslouchala písničku Hany Hegerové – Mám vanu plnou fialek a vznikl z toho obraz, který nechybí ani na téhle výstavě.“

Svůj výtvarný záběr jste rozšířila tentokrát i o loutky, jak k tomu došlo?
„Můj dlouholetý kamarád, výtvarník Jiří Šimek, dělá nádherné loutky a mně se vždy moc líbily, tak jsem si řekla, že bych je také chtěla zkusit a poprosila jsem ho, zda by mne do jejich výroby nezasvětil. Chtěla jsem vytvořit alespoň jedinou loutku, ale pak mě to chytlo natolik, že jich vzniklo několik .“

Malba a tvorba loutek je přece dost rozdílná, ne?
„U loutek to chce určitý řád, člověk musí měřit a přemýšlet, aby byly pohyblivé, není to jako nehybná socha. Takže je tam nutná i zručnost, řemeslná jistota. Záleží také na materiálu, ze kterého děláte, u mě je to sice různé, jak co seženu, ale mám dřevo ze švestky a lípy. Manžel mi hodně pomáhá, přece jenom jsem křehké konzistence a s těma špalkama bych asi nepohla, takže podpora manžela je důležitá.“

Je ještě něco, co byste chtěla zkusit?
„Určitě se mi líbí vitráže, ale to už nemám povoleno, neboť jde o drahou technologii, ale chtěla bych vyzkoušet tkaní vlastních látek, doufám, že se mi to podaří.“

Co je pro vás největší odměnou?
„Když za mnou někdo přijde, že ho něco zaujalo, že se mu ten obraz či loutka prostě líbí. Jinými slovy, že ho chytly ty mé věci za srdce a řekne, já vím, co jste u toho prožívala, na co jste myslela a co chcete říci. Když vás takhle někdo ocení, to skutečně pohladí po duši.“

(Milada Velehradská)