Psycholog a spisovatel Lubomír Macháček je autorem několika románů a povídkových knih, nechybí ani úspěšné tituly pro děti. Většinou čerpá z rodných Pardubic a jiné to není ani u jeho nové knížky Manželky a jiné ženy.

Tématem šestnácti povídek tedy jsou mezilidské vztahy a všechno se v nich točí kolem něžného pohlaví. Nakonec ten název je dosti mnohoslibný.
„Vždyť jsem taky dlouho o názvu přemýšlel, když jsem dával tenhle povídkový soubor dohromady. Chtěl jsem, aby odrážel problematiku, která tam je, tedy nejen mužů, ale i žen a to ve všech věkových kategoriích.“

Jako že vše začíná v dětství a končí smrtí?
Pravdou je, že tam několik lidí zemře, ale řekl bych , že jde o knížku, která prostě zachycuje „životaběh.“ Chtěl jsem nějak zobrazit a předat čtenářům to, jak se s tou láskou, o které je převážně řeč, vlastně setkáváme.


A komu se víc věnujete – manželkám nebo - těm druhým?
Je to asi tak vyrovnané. Samozřejmě manželky, to je jasně nadefinováno, a ty jiné ženy? Mohou být nejen milenky, ale i tchyně, babičky, tety – celá ta plejáda žen, která mne zajímala.


Zúročil jste v knížce zkušenosti psychologa z manželské poradny?
Myslím, že ano, určitě nějaký ten příběh, ať už dramatický či se šťastným koncem, mne motivoval, takže jsem se je pokoušel přenést do literární roviny.


Která láska je vlastně nejsilnější?
Nejvýbušnější a nejdramatičtější jsou asi první lásky, kdy nás ženou hormony a všechny ty ostatní věci, kdy si říkáme, že dokážeme pro lásku i zemřít. Ale já tvrdím, že i když to nijak nevylučuji ani v pozdějším věku, že ta pravá láska není jen erotická, nýbrž je to vůbec starost o druhého člověka. Samozřejmě je tu ještě jedna láska a to je rodičovská, láska k dětem a také mateřská. Ta je dána i do značné míry přírodou.


Ty podoby lásky se přece jenom stále mění, že?
Ono po pravdě řečeno, již při pohledu na vztahy se vše značně posunulo. Je to dáno nejen bezprostředním vztahem mezi mužem a ženou, ale i tím, jak se celý svět otevírá, k čemu směřuje. Třeba jak se dostaly do popředí hodnoty, které v popředí dřív nebyly. Trochu se nám to prostě pomíchalo a někdy panuje v těch vztazích pěkný „maglajz.“ Je to dáno i tím, co klademe za prioritu a také řečeno lidově, co si chceme v daném okamžiku užít, anebo urvat. Nicméně jsem optimista a věřím, že taková ta vážnost, serióznost a odpovědnost se zase vrátí.


Tohle všechno je ve vaší nové knize?
Ano, ale nehovořme jen o lásce muže a ženy, jsou tu i podoby přátelství, respektive forma lásky – přátelská. Kdy nám je sedmdesát až osmdesát let, neprobíhají už žádné kohoutí tanečky, je prostě dáno, že jeden druhého potřebuje, aby mohl ve spokojenosti prožít svůj pozdní život.


Aby se člověk prostě mohl otočit a říci - stálo to za to!
To by bylo dobré. Ono to tak bohužel ne vždy v životě bývá, ale myslím si, že by to bylo fajn, kdyby se to takhle člověku podařilo.

Možná, kvůli svým čtenářům, jste zvolil povídkovou formu, romány jsou náročnější na čas a my žijeme tak nějak rychle, že?
Dnes lidé v tom až klipovém životě, který je nám nabízen masmédií, myslím teď na televizi, různé seriály i na film, spíše od autorů očekávají kratší formu vyjadřování . Takže jsem se pokusil v tomto duchu psát i ty povídky. Protože povídka má oproti románu přednost - a teď vůbec nehodnotím, co je těžší anebo jednodušší, to si vůbec netroufám - že na malé ploše dokáže velmi intenzivním, emočním zážitkem oslovit čtenáře. Tedy pokud je dobře napsaná. Jinak řečeno se dnešní netrpělivý čtenář, který ve čtyři odpoledne končí práci, v pět musí být ve školce a v sedm mít uvařenou večeři, dočká nějakého uceleného příběhu, který někde začíná a někde končí. Samozřejmě by se dalo namítnout – a co nekonečné televizní seriály, na které se těšíme, anebo román, který čteme třeba měsíc a každý večer se k němu vracíme? Nicméně znovu říkám: povídka má větší kadenci, je to výpověď o daném okamžiku.
Takže nezbývá než otevřít knížku Lubomíra Macháčka Manželky a jiné ženy a začít číst.

Milada Velehradská