'Raději hraji zloduchy,' říká herec pardubického divadla Miloslav Tichý

Na rozhovor do Divadelního klubu tak trošku přitančil, prozrazujíc, že rytmus mu není cizí, ostatně ani jako umění nosit historický kostým, pro který jakoby se narodil.

„Cítím se v něm dobře, nakonec oblékám si ho už po několikáté. Poprvé v Divadle v Celetné coby hrabě z Rich〜mondu v Richardu III., po Martinu Mňahončákovi jsem pak v Pardubicích převzal role v Radúzovi a Mahuleně, Hamletovi a teď mám ,jen svou’ první šanci v Markétě Lazarové. Kostýmy na jevišti mě prostě baví, člověk si hraje tak zvaně ,na vojáčky’, mám to rád.“

„Tancování se věnuji už nějakou dobu, nejprve jsem chodil do tanečních už na základní škole, dokonce jsem si vyzkoušel i folklorní tanec, odkud jsem pak přišel do tanečně pohybového divadla Bufo. Ovšem rád bych zdůraznil, že se nepovažuji za rozeného tanečníka, všechno jsem musel vydřít. Ale pravdou je, že těch několik let v Bufu u Martina Packa bylo skvělých. Dal mi velkou školu, co se týká tance, učil mě i později na DAMU a já skutečně obdivoval jeho dar – vzbudit ve studentech hluboký vztah k tanci. Jen díky němu mne tancování bavilo, ale opět musím říci, že nejsem tanečník.“

„Špatně, takže raději zůstanu u činoherního divadla, to mi věřte.“

„Zatím ano. Začal jsem záskoky Radovida a Learta a cítím je jako pozitivní. V Radúzovi a Mahuleně jsem se poprvé setkal s režisérem Tarantem, který byl velice příjemný a vstřícný a to samé proběhlo v Hamletovi. Tady mi hodně pomohl Jan Hyhlík. I ostatní jsou příjemní, pomohli mi, včetně Pavla Konvaliny se šermováním. Víte, já dám hodně na dobré partnerství na jevišti, považuji to za důležité. Myslím si, že o tom je divadlo. Zde je kontakt mezi herci viditelný a dělá představení živým. Partneři spolu musí hrát, slyšet na sebe, jinak to je špatné.“

„Dost. Mám výhodu, že jsem během studia hrál v Divadle v Celetné, tančil a tančím v Prodané nevěstě v Národním divadle, takže nějaké ty zkušenosti odtud už mám. Ale to víte, na škole jsme třeba půl roku zkoušeli úryvky z nějaké postavy, je hodně času, třeba dvě hodiny se dělá jedna scéna, vymýšlí se, dolaďuje. U divadla ten čas není, zkouší se měsíc a půl, také hodně věcí je už daných od režiséra, který to musí dát nějak dohromady. To je markantní rozdíl, já na zkouškách mohu nabízet a také to dělám, ale není na to dostatek prostoru, aby si mohl člověk něco vyzkoušet. Nedá se nic dělat, termín premiéry je neúprosný.“

„Mne baví hrát všechno, s každou úlohou, kterou dostanu, se snažím vypořádat. A právě ty milovnické jsou ošemetné, nevděčné, raději hraji zloduchy, ti mě baví víc, jsou kreativnější, stejně jako komické postavy. Ovšem, když hrajete frašku, tak musíte dodržovat její zákonitosti a přitom to nesmí být šarže. Nemůžete hrát úplně reálně Ibsena anebo Čechova. To je úplně jiná disciplína.“

„To nemohu říci, bylo jich víc. Hrál jsem je rád všechny, bavilo mě, jak jsem během repríz přicházel na nové a nové nápady. Například v komedii Na flámu, kterou jsme hráli na škole, jsem se učil od diváků, jak reagovali na vtipy, překvapovali a já s tím musel pracovat, ptát se, proč jedny fórky vycházejí a druhé nezabírají. A mohu říci, že až do derniéry jsem se učil! Bavil mě i Ferdinand ve Vévodkyni z Amalfi, ten mi dal zabrat, zjistil jsem, že jsem schopen dělat věci, které bych od sebe neočekával. Ale asi si vážím nejvíc šance hrát Arnoštka z Rozmarného léta, kvůli kterému jsem se musel naučit chodit po laně, žonglovat a zvládnout další disciplíny… Do toho představení jsem vlastně vstoupil, obdivoval ho a když jsem pak na záskok do něho naskočil, byl jsem ohromně šťastný. Bylo to splněné přání!“