Jména autorů muzikálu Pekařova žena Stephena Schwartze a Josepha Steina jsou známá, ale konkrétně tento titul tak často k vidění nebývá. Jak jste na něj narazil?

Přišel jsem na něj díky skladateli Stephenu Schwartzovi. Sleduji totiž zahraniční muzikálové agentury a koukám se, co napsali někteří slavní tvůrci. Většinou postupuji tak, že si z konkrétního díla pustím útržky hudby a pokud mě to zaujme, tak se tím zabývám dál. Od Východočeského divadla jsem měl zadání najít nějaký malý muzikál. I když on vlastně nakonec zas tak malý není…

Čím vás ta hudba zaujala?

To nedokážu slovně popsat, zaujala mě emocionálně. Je to částečně šansonová hudba, což souvisí s tím, že se to celé odehrává ve Francii. Současně je tam přítomná i nadsázka a jemné odkazy na slavné muzikály Chorus Line či Chicago. Je to klasická muzikálová hudba, která klade velké nároky především na orchestr.

A čím je Pekařova žena zajímavá příběhově?

Je to příběh o lásce, který je především milý a veselý. Jde o takovou sondu do života jednoho městečka.

Dřív bylo na regionálních scénách obvyklé, že v muzikálech zněla jen hudba z nahrávek. Když jste tady dělal Kvítek z horrroru, přizval jste k tomu i živou kapelu. Tentokrát jste postupoval stejně?

Ano, využíváme živou hudbou. Orchestr je větší než u Kvítku z horrroru, tentokrát je dvanáctičlenný. V dnešní době už autorská práva často ani nedovolují, aby hudba zněla z nahrávky.

Co jsem měl možnost vidět Schwartzovy muzikály jako Wicked nebo The Prince of Egypt, jednalo se o kusy s poměrně složitými pěveckými party. Jak se s tím popasoval místní činoherní soubor?

Popral se s tím výborně. Způsob, jakým k tomu přistoupili, i konečný výsledek jsou velmi dobré.

Projevilo se na konečné podobě inscenace, že musela být premiéra kvůli covidu o více než rok posunuta?

Myslím, že ne. My jsme si to předpřipravili, teď šlo jen o to se k tomu emocionálně vrátit, jelikož jsem mezitím dělal několik jiných věcí. Já nejsem příliš systematický, nevytvářím si podrobnou režijní knihu, snažím se s každým dílem propojit intuitivně. Odsun o rok paradoxně znamenal, že jsme měli na zkoušení o něco méně času, protože jsem ještě musel dokončit jinou práci.

close Z muzikálu Pekařova žena, který ve Východočeském divadle Pardubice režíroval Petr Gazdík. info Zdroj: Jan Faukner zoom_in Z muzikálu Pekařova žena, který ve Východočeském divadle Pardubice režíroval Petr Gazdík.

Šéfujete muzikálovému souboru Městského divadla Brno. Kromě osvědčených hitů jako Mamma Mia! nasazujete v Brně i muzikálové novinky, případně tituly z Německa, Nizozemska a dalších zemí. Jak na tyto ne tolik známé hry slyší diváci?

Pokud je to titul komediální, tak na to samozřejmě slyší dobře. Pokud jde o muzikál, jako bylo třeba Pískání po větru, tak ti, co do divadla přijdou, jsou nadšení, ale zájem široké veřejnosti je o něco menší, než kdyby se jednalo o proslavený titul typu Bídníci.

Po covidové pauze se mluvío tom, že se diváci do hledišť vrací jen velmi pomalu. Máte s tím v Brně také problémy?

My si nemůžeme stěžovat. Naši diváci jsou věrní, chodí k nám rádi a naši práci oceňují. I ty složitější inscenace. Já jsem teď třeba připravil specifický muzikál s názvem NE/NORMÁLNÍ. A byť je to závažné téma, tak lidé chodí.

Ztvárnil jste celou řadu výrazných muzikálových rolí, ať už to byl Tony ve West Side Story, Billy Flynn v Chicagu nebo Jean Valjean v Bídnících a mnoho dalších. Řekl byste o některé z těch rolí, že je to vyloženě „srdcovka“?

Na to se mě samozřejmě ledaskdo ptá, ale já to takhle prostě nemám. Snažím se s každou svou rolí ztotožnit, abych tu postavu jen nehrál, ale abych jí byl. A to pak nemůžete mít jednu postavu radši než jinou. Samozřejmě některé role představují jisté mezníky – Tony zahájil moji kariéru, za Jeana Valjeana jsem byl vyznamenán a všichni tu roli oceňovali, díky Jidášovi z Jesus Christ Superstar jsem měl zase možnost hostovat ve Vídni.