„Je v lecčems jiný než ostatní současní autoři hlavně německé provenience,“ říká rodák z Ústí nad Orlicí v rozhovoru pro Deník.

Hra Až ustane déšť byla v Pardubicích uvedena v české premiéře. Děláte rád hry bez inscenační tradice, nebo radši režírujete klasiku?
Mám mnohem radši současné texty. I proto jsem si s kolegy založil nezávislé divadlo 6-16. Je zvláštní, že v Ústí nad Labem se o mně stále říká, že jsem znalec Shakespeara. V době, kdy jsem tam byl uměleckým šéfem, jsme se totiž rozhodli, že budeme každé léto dělat nějakého Shakespeara, ale byla to spíš věc provozní. Přitom z asi 90 inscenací, které jsem režíroval, tvoří drtivou většinu současné texty.

Dramaturgyně Jana Pithartová říkala, že jste po hře Až ustane déšť „skočil“ hned, jak vám ji nabídla. Co vás na té hře tak zaujalo?
Mám rád Andrewa Bovella. Jeho hru Zmatení jazyků jsem dělal na začátku svého působení v Činoherním studiu v Ústí nad Labem. Když pak přišla nabídka na jeho novou hru, tak jsem si říkal, že to musím dělat, i když třeba po prvním přečtení ještě všemu nerozumím. Bovell necpe dopředu politický názor, spíš se soustředí na příběh a zachycení života. Je u něj velmi silný prvek magického romantismu. V mládí jsem byl hodně ovlivněn filmem Magnolia, který má podobnou atmosféru a žánr jako Bovellovy hry.

V čem je ta podobnost?
Bovell vždy rozjede tři až čtyři dějové linky, které se na konci spojí. Přijde mi to vzrušující i jako logická hádanka pro inscenování.

Až ustane déšť je sága o čtyřech generacích jedné rodiny a odehrává se v letech 1959 až 2039. Jak obtížné je takhle košatý příběh převést na jeviště?
Není zas tak těžké vytvořit jevištní situace. Náročné je samozřejmě poskládat to tak, aby představení „frčelo“, nebyly tam žádné zdlouhavé přestavby a podobně. Naštěstí Bovell počítá s tím, že se jeho hry budou inscenovat a vychází nám v ústrety. Všechna prostředí, kde se děj odehrává, tak jsou stejná, dominantní je tam stůl, kolem kterého se to točí. Dokonce to jde tak daleko, že v každé době zazní, že místnost zrovna vymalovali, takže nemusíme řešit různou omšelost interiéru.

Součástí inscenace je i prolínání jednotlivých časových rovin. Bude se v tom divák orientovat?
Mělo by to tak být. Ve třetím obraze vystoupí všechny postavy, je to jedna velká scénická poznámka a já jsem se rozhodl, že ji pro větší srozumitelnost natočíme. Ve scénách, do kterých vstupuje postava z jiné časové dimenze, využíváme k odlišení různé druhy svícení. Hodně využíváme projekce a máme také titulky, které říkají na jakém místě a v jaké době jsme.

Jaká jsou hlavní témata této hry?
Pro mě je hlavní téma, že až na jednu výjimku žádnáz postav nebere život takový, jaký je. Snaží se, aby život byl podle jejich představ a když se to nedaří, tak jsou znechucení a nedokáží přijmout, že součástí života je i smrt, nevěra a podobně. Ve hře celou dobu prší a teprve v okamžiku, kdy postavy přijmou život takový, jaký je, tak pršet přestane. Pro mě je to hezký symbol toho, že když si dokážeme navzájem odpustit, tak to může vést k eliminaci průserů, co jsou kolem nás. Jsou tam také ohromná témata odpuštění nebo samoty v partnerském životě. Hlavní téma je ale život a vedle toho mraky bočních témat. V tomhle mi to připomíná americký nový román. Člověk se z toho může o životě dozvědět mnohem víc, než když mu to někdo podá explicitně v politicky angažované hře.

V nové inscenaci tedy politickou rovinu nenajdeme?
Myslím, že ne. Blíží se to hrám Antona Pavloviče Čechova – je to tedy o našich životech a běžném společenském nastavení.

Zmiňujete Čechova. Ten svoje hry definoval jako komedie, i když jsou vlastně docela vážné. Je to stejné u Bovella?
Já si myslím, že jsou hry Čechova občas zbytečně tlačeny do žánru komedie. Tím se pak zastiňují některá jiná témata. U Bovella je to spíš vážnější, ale stále říkáme s dramaturgyní Janou Pithartovou hercům, že to není o trpění. Ti lidé nějak bojují, žijí…

Těžiště vaší práce spočívalo hlavně v Činoherním studiu v Ústí nad Labem a nyní v Divadelním spolku Kašpar, který hraje v pražském Divadle v Celetné. Jaké jsou největší rozdíly v práci ve studiových divadlech a mezi zlatými portály velkých kamenných scén?
Studiové scény mám mnohem radši. Za posledních pět let, kdy jsem na volné noze, se práci na velkých scénách neustále učím. Ale když člověk pracuje v Mostě, Zlíně nebo na Nové scéně v Plzni, tak mu pak jeviště Východočeského divadla připadá skoro jako studiová scéna.