Galerie Fons, která se nachází na pardubickém Pernštýnském náměstí, přišla opět se zajímavou prezentací, tentokrát mladé fotografky Alžběty Kopecké.

Její výstava má název „24“ a přesně tolik portrétů, které nafotila během posledních třech let, představuje nejen pardubické veřejnosti.
A co je podstatné, že ze všech je cítit maximální nasazení autorky vytvořit něco neopakovatelného, každá tvář vypráví svůj příběh, nenásilně a poutavě, vyzařuje osobité charisma, prostě stačí se jen pozorně dívat.
Je vidět, že máte ráda lidi…

„Asi to tak nějak bude, možná hraje roli v tom i to, že portréty mi nejvíc jdou, na rozdíl od krajiny. Pokud jsem jí dělala tak jenom s lidmi, ti hrají a hráli u mne gró. A když se to občas povede, jsem jen ráda.“
Z fotografií je vidět, že své objekty dobře znáte, je to pro vás podmínka?

„Většinou pocházejí z okruhu mých přátel, z různých časových období. Ale na výstavě jsou i práce třeba z domova důchodců v Heřmanově Městce, kde žiji. Do domova jsem loni chodila celé minulé léto a vlastně za těmi babičkami docházím dodnes. Povídám si s nimi, trochu je rozptýlím, vyprávějí a je mi s nimi dobře. Myslím, že díky jim se mi podařilo udělat několik pěkných fotek.

Víte, já to mám tak, že když chci někoho z těch seniorů fotit, přijdu za ním, seznámím se s ním a pokud není proti, tak… Pak ty fotografie mu samozřejmě dám, panuje radost a nadšení, prostě něco se děje, co rozptýlí ten každodenní stereotyp domova. Jinak v podstatě všechny práce, které tu jsou vystavené, jsou domluvené předem. Jen některé jsou tak napůl dokument – to, že jsem za někým přišla a on mi vyhověl. Nicméně že bych fotila bez souhlasu toho člověka, to je u mne výjimka.

Držím se totiž toho, co mne učil vynikající fotograf Bohdan Holomíček, že prostě musím nejdříve navázat kontakt, třeba očima, nějak naznačit, zda mohu fotit a pokud to nevadí, tak teprve do toho jdu. Někdy to vyjde a je jedno, zda ta správná fotografie vznikne na začátku setkání nebo až na konci, jindy se prostě nedaří.“
Velkou devízou vašich portrétů je, že kamarádi a přátelé jsou přirození, spontánní, nijak nepózují…

„Řekla bych, že jsou v pohodě proto, že se důvěrně známe anebo už jsem s nimi nějakou chvíli v kontaktu. Zapomenou, že je fotím, baví se a já na oplátku se snažím pak vybrat takovou fotografii, která se mi sice nejvíc líbí a vyzařuje něco nad, ale aby se i ti lidé líbili sami sobě, neměli padesát brad a pytle pod očima, jednoduše řečeno – byli také spokojeni.“
Co zkusit reportážní fotografie?

„Já průběžně fotím různé děje, situace, události, ale málokdy z toho něco vyjde tak, abych byla spokojená. Reportáž je pro mne příliš popisná, takže asi zůstanu u portrétů.“
Vytrváte u černobílých, že?

„Já si myslím, že barva zbytečně ruší, jednak v obsahu, který by tam měl být a jednak proto, že jaksi rozptyluje. Nedává vyznít tváři, tak jak si představuji. Mně stačí, když jsou ty fotky tónované – dohněda, do sépie.“
Kdybyste měla říci, co pro vás znamená fotografování…

„Částečně je to můj život a v podstatě mne dost naplňuje. A to od začátku do konce. Něco si vymyslím, co nebo koho bych chtěla fotit, vyběhnu za ním a už začíná ten správný adrenalin. Pak už to jede dál, pokračuje přes focení, práci na počítači. A buďto to vyjde, nebo ne.“
Výstava Alžběty Kopecké v pardubické galerii Fons potrvá do 5. října, takže neváhejte a přijďte se podívat, jak velké dobrodružství s fotoaparátem prožívá.
Milada Velehradská