Ze scénického čtení v regulérní inscenaci se mění komedie kanadské autorky Michele Riml Sexy prádlo.

Na Malé scéně ve dvoře Východočeského divadla Pardubice bude mít premiéru již v sobotu večer od 19 hodin.
S pardubickými herci Romanou Chvalovou a Alexandrem Postlerem hru pohostinsky nazkoušel režisér ADAM DOLEŽAL.

Sexy prádlo jste v Pardubicích už připravil jako malý inscenační projekt. Jak došlo k tomu, že ze scénického čtení vznikla regulérní inscenace?
Scénická čtení jsou koncipována tak, že pokud bude některé z nich úspěšné a diváci o něj budou mít zájem, tak se nasadí jako plnohodnotný titul. To se stalo právě u Sexy prádla, takže mě vedení divadla oslovilo, abych tuto hru připravil.

Scénické čtení je taková zvláštní forma. Měl jste s ní nějaké zkušenosti?
Zkušenosti jsem měl pouze z JAMU, kde se každý rok koná festival scénického čtení. V profesionálním divadle jsem ovšem tento formát dělal poprvé až v Pardubicích.

Jaké budou hlavní rozdíly mezi malým inscenačním projektem a novou inscenací?
Máme scénografku, což u scénického čtení nebylo, takže výtvarné pojetí bude výraznější. Vrátili jsme také do textu několik pasáží, které jsme byli předtím nucení vyškrtnout.

Hra Sexy prádlo vypráví o stárnoucím manželském páru. Budou té hře rozumět i mladší generace diváků?
Doufám, že ano. Nahrává tomu několik faktorů. Autorka napsala hru, když jí bylo něco přes třicet let a psala o tom, jak se sama cítí v manželství. Když jsem to četl, tak jsem se v tom rovněž poznával, stejně jako kamarádi mého věku, kterým jsem dal hru přečíst.

Tuto hru Michele Riml uvádí pod názvem Sex pro pokročilé také pražské Studio Dva. Viděl jste jejich verzi s Karlem Rodenem a Janou Krasouvou?
Neviděl, záměrně jsem se tomu vyhnul, abych třeba neměl pokušení něco kopírovat. Viděl jsem pouze trailery a ukázky na internetu. Samozřejmě jsem si ale zjišťoval, jakým způsobem tuhle hru inscenují v zahraničí. Zhlédl jsem ukázky z kanadské, rumunské či polské inscenace.

Vyhovuje vám práce v komorním prostředí Malé scény?
Ano, já mám práci na malých scénách raději. Divák je tam blíž hercům a komunikace tam probíhá na jiné úrovni než na velké scéně. Je potřeba zvolit jiné prostředky, musí se daleko víc využívat detaily. A to mě baví daleko víc než takzvané velké plátno.

Jak se vám spolupracuje s pardubickými herci?
Pracuje se mi s nimi velmi dobře. Je na nich vidět ohromná chuť po práci, občas zkouší, i když tady nejsem. Jsou kreativní a mají nápady. Jsem rád, že neberou zkoušení jen jako práci. Jejich přístup je profesionální, ale zároveň se z něj nevytratila radost z divadla.

Patříte k režisérům, kteří mají vše pečlivě „nalajnované" nebo necháváte hercům prostor pro jejich nápady?
Při tvorbě inscenace hodně spolupracuji s herci. Už na začátku zkoušení jsem přesvědčen, že mám inscenaci připravenou, ale obvykle záhy někdo přijde s nápadem, který se mi líbí. Snažím se vždy tvůrčímu týmu vysvětlit, jakým způsobem bych chtěl hru inscenovat. A když se takhle ohraničí mantinely, tak už je to na tvořivosti ostatních. Je to kolektivní práce. Nesnažím se prosazovat sám sebe.

Režíroval jste třeba hry od Henrika Ibsena, Tennessee Williamse či Gabriely Preissové. Vyhovuje vám, když už má hra nějakou svou inscenační tradici, nebo radši připravujete nové texty?
Rád to prostřídám. Ke klasice člověk přistupuje jinak. Musí nalézt nějaký nový inscenační klíč, aby bylo jasné, proč tu hru dělat znova. Snažím se k těmto titulům vždy nalézt nějaký osobní přístup. Občas má ale člověk chuť přijít s nějakým novým textem a vyzkoušet, jestli to bude fungovat na českého diváka.

Co vás čeká, až dozkoušíte
v Pardubicích?
Do června musím odevzdat svou disertační práci. Na přelomu září a října pak začínám v Městském divadle v Mostě na malé scéně zkoušet hru Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách.