„Vidím na sobě, že čím je člověk starší, tím je zodpovědnější. Když jsem před skoro třiadvaceti lety nastoupila do pardubického divadla, všechno jsem brala tak lehce. Celá atmosféra, kolegové, prostředí mi přišlo úžasné. Říkala jsem si, jsem mladá, začínám, tak mám právo na omyly. Jako první roli jsem dostala Robinsonku, což byla taková zatěžkávací zkouška. Čekala mě spousta záskoků , takže jsem za první sezónu nazkoušela celkem deset postav. A vlastně první volný turnus jsem měla až v roce 1990, kdy jsem šla na mateřskou dovolenou. Teď žiji svou hrdinkou v inscenaci Vítězství.“

Jak jste se vůbec dostala k divadlu?

“Možná i proto, že můj tatínek i děda byli v mládí nadšení ochotníci. Začala jsem chodit do dramatického kroužku, byť jsem byla neuvěřitelně stydlivá. Ovšem hrát, to mne fascinovalo, měla jsem pocit, že se mohu za tu figuru schovat. Zřejmě to byla taková terapie, která se osvědčila a fungovala i později na divadelní fakultě. Bylo štěstí, že nás učila Jana Hlaváčová, která se k nám chovala úžasně, a my jsme ji všichni moc obdivovali. Ale ráda vzpomínám i na Jiřího Klema a krásnou práci s ním na jednoaktovce mého oblíbeného dramatika Tennesse Williamse. Většinu svých spolužáků z DAMU po těch letech považuji tak trochu jako součást své rodiny a jsem ráda, že s Petrem Dohnalem, Standou Lehkým, Pepíkem Vránou a Jirkou Kalužným se setkávám dál i v Pardubicích. Navíc s Jirkou letos oslavíme už sedmnácté výročí svatby.“

Takže vám nevadilo, že jste odešla z rodné Prahy?

“Během prvních sezon jsem hrála i v Národním divadle v Ostrovského hře Výnosné místo. Stát na jevišti vedle pana Kemra anebo Hrušínského, Vinkláře, Štěpničky a dalších byl skutečně úžasný zážitek. Ale byli jsme vychováni k tomu, že mladý herec by se měl jít otrkat na oblast a tak začínat venku, nebyla pro mě žádná tragédie. Mělo to své výhody – poprvé jsem byla z domova, potkaly mě nádherné role – Julie, Ondina, Jabloncajová ve Starorůžové historii, Alexandra v Markétě Lazarové, Alžběta v Čarodějkách ze Salemu, statkářka v Námluvách a další, tak co bych chtěla více?“

Nikdy jste nelitovala, že jste herečkou?

“Snad nikdy. Jen mě s postupujícím věkem trápí obrovská nesvoboda herců ve stálém angažmá. Nemůžete si vybírat role, režiséry ani kolegy, se kterými budete trávit dva měsíce na zkouškách.

Je těžké pro herečku stárnout?

“Proč by mělo? Je to stejné jako pro herce. A já mám pocit, že ti to dokonce nesou hůř než jejich kolegyně. Víte, u divadla čas hrozně letí, víc než kde jinde, a tak to stárnutí vůbec neřeším. Mám pocit, že mi je permanentně pětadvacet. Ještě necítím potřebu bilancovat, jen vím, že jsem toho tolik ani nečekala a jsem za to vděčná. “