Tento týden jsme se po patnácti letech v Sukově síni pardubického Domu hudby dočkali vzácné hudební nadílky.

Dagmar Pecková, která je přímo ztělesněním životní radosti, vroucích emocí a vynikajícího pěveckého umění, nám ji poskytla po tři večery abonentních koncertů Komorní filharmonie.

Na zkoušku s pardubickými filharmoniky přijela s dobrou náladou z německé vesničky Heuweiler kousek od Freiburgu, kde žije ve velkém červeném domě obklopeném vinicemi - vstřícná a upřímná. S chutí se zasmála našemu obdivu nad temperamentním povinném rozezpívání a na naši poznámku, že to musí být hodně těžké se udržet na výši, navíc s neutuchající láskou ke zpěvu, podotkla:
„Hlavně ten zpěv dokázat tak dlouho milovat. Vždyť v roce 2011 budu stát na jevišti třicet let! Udržet si tu lásku není tak těžké, nakonec muzika za nic nemůže, ale uchovat si nadšení v téhle džungli, to je nadlidský výkon.“

Jste stále tak nekompromisní anebo vás život už naučil?
„Trochu ano, nicméně i dnes se mi občas stává, že mi vlétne krev do hlavy, než vůbec začnu uvažovat, no a samozřejmě si tím dělám zle. To už jsem pochopila, ale… Dokonce se mi stává, že po deseti – patnácti letech vylézají kostlivci ze skříně. Prostě se potkám s dirigentem, kterému jsem kdysi řekla svůj názor na jeho dirigování. A najednou stojí přede mnou a samozřejmě záleží vždy na něm, jak se zachová. To jsem zažila například u slavného Košlera, který chtěl dokázat, že na to nemám, prostě tragédie. Ono stačí, že vezmete jiné tempo, než jste zvyklá, že vám dirigent nedá čas na nádech a jste v háji. Jako zpěvák se musíte podřídit jeho autoritě a když tak neučiníte, máte smůlu. A přitom, kde je psáno a dáno, že jak to dělá ten či onen dirigent, je správné. Dříve to bylo tak, že dirigenti, hlavně operní, se vypracovávali jako divadelní korepetitoři od klavíru až po taktovku u pultu. To dnes už bohužel neexistuje a spousta těch, kteří ji drží v ruce, tomu naprosto nerozumí a nutí vás k něčemu, k čemu lidský hlas není. Skutečně opravdu někdy člověk musí mít své povolání hrozně rád, aby to vydržel.“

Kdyby vám bylo dvacet, dala byste se znova na operu?
„Když je někomu dvacet, neví, do čeho jde. Člověk tak nějak proráží zdi, jak se dá. Asi bych do toho šla znova, ovšem kdybych měla ty zkušenosti, co mám dnes, tak sotva.“

Už nemáte ambice být nejlepší mezzosopranistkou planety?
„To mě přešlo, to nechci. Upřímně, já jsem jí ani nikdy nebyla, to si klidně přiznám, protože to je nadlidský výkon. To totiž nezáleží na tom, jestli máte nebo nemáte hlas, máte nebo nemáte talent, jestli jste či nejste muzikální – záleží na tom, kdo za vámi stojí a v jaké nahrávací společnosti zrovna jste. Víte, nejlepší zpěvačkou planety může být někdo tak na týden, je to jako v hitparádě, něco podobného. A vážně, nechci být hvězda, když mne tak někdo označoval, byla jsem vždy proti.“

Stojíte raději na divadelním jevišti anebo se cítíte lépe na koncertním pódiu?
„Jak kdy a jak co. Samozřejmě koncerty jsou pro mě praktičtější kvůli mým dětem, které chodí do školy a nemohou už se mnou všude cestovat. Přijmout roli v opeře obnáší osm až deset neděl být každodenně na stejném místě. Navíc v dnešní době je to tak, že musíte na slovo poslouchat režiséra, jenž většinou nemá potuchy o díle, které režíruje. Vystačí si s ,cédéčkem’ anebo nějakým sešitkem. Nemá před sebou ani klavírní výtah, protože neumí číst noty. Jde opravdu o to, co mohu čekat, takže si někdy raději stoupnu na koncertní pódium a mám vedle sebe dirigenta, který té věci rozumí a muzicírujeme si spolu. A věřte mi, je to krásnější zážitek než opera.“

Prý se vám v Německu žije dobře?
„To si pište! Můj manžel mi říká, že jsem němečtější, než všichni Němci dohromady. Prostě jsem pedantská a všechno umím sama nejlíp. Ale vážně, žádný problém s tím nemám, také obě děti vyrůstají ve venkovském prostředí v pohodě.“

Takže se vám nestýská po rodné hroudě – východních Čechách?
„Narážíte na mé vlastenectví? To podle mne v dnešním globálním světě ještě má své opodstatnění ve sportu, ale jinak ztratilo na smyslu, vždyť kolikrát přehnané vlastenectví vedlo naprosto ke špatným koncům. Jasně, že když zpívám milovaného Janáčka v cizině, jsem hrdá, že pocházíme ze stejné země a s radostí jsem dělala po celém světě, ať už Varvaru v Kátě Kabanové či lišáka v Lišce Bystroušce. S kostelničkou v Její pastorkyni jsem se zatím míjela, ale snad se s ní jednou setkám. V poslední době jsem se však pustila do Wagnera, Mahlera, Mozarta, což odpovídá více mému hlasovému naturelu než třeba Smetana, ale musím prozradit, že na jaře se setkám s jeho Rusalkou. V Národním divadle bude mít premiéru a já dostala dvojroli – cizí kněžny a čarodějnice. Ještě bych mohla přidat kuchtíka, toho jsem také dělala, ale nejde to, mají totiž společný výstup s čarodějnicí.“

Vzpomenete si někdy na rodné Medlešice, na to, jak jste poprvé zpívala v sále chrudimského Muzea?
„Tam jsem už dlouho nebyla, teď jsem se měla setkat se sestrou, ale má chřipku, takže… Ale na muzejní sál nikdy nemohu zapomenout, první koncerty jsem tady absolvovala se zdejší ,liduškou’, chodila na pěvecké recitály Žídka, Márové, Soukupové, nosila květiny Liboru Peškovi. Když jsem mu to říkala nedávno před koncertem v Londýně, byl dojatý… Přesně si vybavuji, jak jsem si jako malá holka říkala právě na koncertech operních velikánů, že budu jako oni, že také budu zpívat lidem, rozdávat jim radost, a to se mi splnilo. V Chrudimi jsem koncertovala i jako studentka pražské konzervatoře, později s Pražskou komorní filharmonií, kdy jsem celý výtěžek věnovala chrudimské nemocnici na znamení díků za skvělou péči o mou maminku. Byly i další koncerty a teď se těším na vystoupení s Komorní filharmonií Pardubice, s níž ráda spolupracuji.“

Co ve vás vždy vyvolá pocit štěstí?
„Pohled na mé děti. Ale já si nemyslím, že jsem od rána do večera naplněna štěstím. Nechci, aby si o mně lidi mysleli, že můj život je zalitý sluncem a že jsem neustále šťastný člověk. Žiji úplně normální život a když se ráno v šest hodin probudím, tak musím jít se psem na procházku, tedy, když jsem doma, pak musím vypravit Teodora do školy, dovést ho k vlaku do Freitagu, po měsíci se takhle střídáme se sousedy, vrátím se, připravím snídani dceři a vypravím ji na autobus… Mám prostě starosti jako každá ženská – vychovávám děti, vedu domácnost, jakmile jsem doma, vařím, každý den se snažím si urvat hodinu a půl na návštěvu fitness studia nebo si zaběhám a jasně, že především musím zpívat, cvičit, učit se nové role, připravovat na koncerty, udržovat se nejen v tělesné, ale i hlasové kondici. Je to fuška, ale je pravdou, že když sedím s dětmi, tak si říkám, že to je jediné a skutečné štěstí. Člověk pochopí, kde je jeho místo. Jsem konečně šťastná, a to není tím, že jsem v Německu, ale tím, že mám muže a děti.“

(Milada Velehradská)