Podobně se snažili slavit Vánoce i lidé v roce 1944 v Ardenách, nevysokém zalesněném pohoří na území Belgie. V červnu 1944 se vylodili Spojenci v Normandii, otevřeli tak západní protinacistickou frontu, aby ulehčili svému tehdejšímu východnímu spojenci. Před Vánocemi toho roku probíhaly právě v Ardenách nejtěžší boje. V této oblasti je plno malých osad, městeček i osamocených domů. V jednom z nich žila žena se svým dvanáctiletým synem.

Blížil se Štědrý večer, v domečku se snažili oslavit Vánoce. Tu náhle někdo silně zaklepal na dveře. Žena otevřela, venku stáli tři plně ozbrojení američtí vojáci, vlastně toho třetího spíše vlekli, byl zraněn.„Pomozte nám, prosím!“

Žena zaváhala.

Nacisté hrozili trestem smrti každému, kdo sebeméně pomůže jejich nepřátelům. Soucit přemohl strach a žena je pozvala dál i ke štědrovečernímu stolu. Když začali večeřet, náhle opět někdo naléhavě klepal - na okno. Byli to tři němečtí vojáci, příslušníci wehrmachtu.

Žena strnula, rychle se však vzpamatovala:„Mám zde i jiné hosty, které asi nebudete považovat za své přátele!“ „Koho tam máte? Brity nebo Američany?“ Žena zvolala:„Na tom nesejde. Zapřísahám vás, přestaňte zabíjet alespoň uprostřed této Svaté noci!“

Vojáci wehrmachtu vstoupili dovnitř. Zprvu se dívali na Američany velmi nevraživě, ale potom opřeli zbraně o zeď. Žena přečetla vánoční evangelium o narození Ježíše Krista, pastýřích a betlémské hvězdě. Všechny rychle rozsadila u stolu. Ráno, když všichni v chaloupce přespali, jim řekla na rozloučenou:„Přeji vám všem, aby jste se vrátili z války domů živí a zdraví k vašim drahým!“

Vojáci znepřátelených armád se začali rozcházet, každý na stranu své vojenské fronty. Ještě letmo prohodili vůči sobě navzájem:„ Merry Christmas – Frohe Weihnachten – (Radostné Vánoce). Když žena osaměla, její dvanáctiletý syn objal svoji maminku a řekl:„Mami, tys byla této noci tou andělskou bytostí jako tehdy v Betlémě, neboť si vytvořila a popřála pokoj lidem dobré vůle!“

Bohumil Šitavanc, katolický kněz