Spolu s manželem a badatelem Jiřím Nesétem se jí teprve nedávno podařilo poodhalit dramatické události, které její mamince před více než pětasedmdesáti lety převrátily život naruby.

STARÁ FOTOGRAFIE

Ludmila Doskočilová byla jedním ze 600 dětí, které se narodily za války v nelidských podmínkách porodního tábora (Entbindungslager) v Dětřichově na Moravskotřebovsku. Zdeňka Horáková doufá, že se jí podaří najít rodinné příslušníky a dozví se o osudu své maminky i babičky Anny Pacutové víc. „Jejich osudy si můžeme jen domýšlet. Ludmilina matka, Anna Pacutová, rozená Spieljaková, byla ukrajinské národnosti. Zjistit bližší informace, jako datum a místo narození, je obtížné. V dochovaných záznamech, jinak Němci precizně vedených, nejsou údaje zřejmě uvedeny záměrně. Pouze národnost a víra, aby bylo zřejmé, že patřila k podřadné slovanské rase,“ říká Jiří Nesét, který přes patnáct let pátrá po osudech obětí nacistických pochodů smrti.

Krátce před vypuknutím války, v únoru 1939 se Anna provdala za Petera Pacuta. Svatba se odehrála v dnešním polském Surochówě. Brzy na to mladou rodinu roztrhla válka. „Peter téměř jistě narukoval. Nemáme o něm žádné další zprávy. Anna byla s mnohými dalšími ukrajinskými ženami a mladými děvčaty odvlečena na nucené práce do říše,“ pokračuje Stanislav Horák.

Kdy přišla do Sudet není známo. Jisté je, že v roce 1943 pracovala u německého sedláka Franze Weigela v Nové Hradečné (tehdejším Markensdorfu), který byl starostou obce. Anna zjistila, že čeká dítě. „Podle platných německých zákonů bylo rození dětí slovanských matek nežádoucí, těhotné matky byly odesílány do porodnice pro východní dělnice v dětřichovském táboře. Zde Anna 20. dubna 1944 porodila dceru, což bylo zapsáno v matrice obecního úřadu Staré Město. Narozené dceři dala krásné jméno Stefanie,“ popisují badatelé.

Osud tomu chtěl, že dívenka své pravé jméno ani matku do konce života nepoznala. „Silné zdravé děti, odpovídající představám o německé rase, byly matkám odebrány a přidělovány k adopci do německých rodin. Modrooká Stefanie rasové podmínky splňovala a v tom okamžiku se osudy Anny Pacutové, vězeňkyně z koncentračního tábora, a její dcery nadobro rozcházejí,“ říká Jiří Nesét. Osudy mladé, těžce zkoušené ukrajinské ženy, jsou od té chvíle neznámé.

Malá Stefanie byla 21. května, měsíc po narození pokřtěna v kostele v Markensdorfu. Farář Heinrich Knapp ji zapsal do knihy křtu jako Ludmilu Štěpánku. Svědky křtu byly Helena Bodryk a Swora Stanyk, podle jmen ukrajinské dělnice, pracující u starosty Weigela. „Od narození byla Stefanie, nyní již křtěná Ludmila, vychovávána adoptivní matkou, asi padesátiletou vdovou Annou Schmiedovou z Lipinky. Stefanie až do dospělosti užívala jméno Ludmila Schmiedová,“ upřesňuje Stanislav Horák.

O tom, že Anna Schmiedová není její pravou matkou, se dozvěděla nedopatřením ve třinácti letech od sousedů. Anna Schmiedová jí namluvila, že její matka byla Polka, se kterou za války pracovala v Hradečné na statku. Porodila ji ve stodole na seně, nechala tam a utekla. Anna se jí ujala. „Nemluvila pravdu. Ludmila na svou pravou matku zanevřela a až do smrti věřila vyprávění adoptivní matky, že se to skutečně stalo tak, jak jí řekla,“ připomínají badatelé.

Skutečnost však byla jiná. Rodný list dostala Ludmila až dvanáct let po narození, v roce 1956 na základě rozhodnutí lidového soudu ve Šternberku.

Nacistický porodní tábor v DětřichověZdroj: Archiv

PORODNÍ TÁBOR

Dětřichovský tábor, jediný svého druhu ve východních Sudetech, byl jako součást nacistické vyhlazovací mašinerie určen k likvidaci nežádoucích dětí. Bývá označován jako česká Osvětim. Původně pracovní tábor měl sloužit k ubytování dělníků na stavbě říšské dálnice Vídeň – Vratislav. Zbudován byl ve druhé polovině roku 1939. Jelikož se stavba dálnice v tomto úseku ani nerozběhla, byl poté, co krátce sloužil jako ubytování pro příslušníky Luftwafe, v roce 1941 přeměněn v porodní tábor pro východní dělnice.

Za čtyři roky existence prošlo táborem 1200 vězeňkyň, které byly ubytované ve dvou barácích. Třetí sloužil jako velitelství, porodní sál a ošetřovna. V posledním že čtyř původních baráků byla ubytována ostraha tábora. Ohrazení tábora tvořil jen tyčkový plot bez ostnatých drátů, nebyly zde ani strážní věže. Do tábora byly posílány totálně nasazené ženy z Polska, Běloruska, Ruska a Ukrajiny. Novorozenci, ponechaní po porodu bez jakékoliv péče, umírali na podchlazení, podvýživu a nemoci. Z více než 630 miminek jich nejméně 200 do měsíce po narození zemřelo.

Zpočátku byly mrtvé děti pochovávány na hřbitově ve Starém Městě, později zahrabávány přímo v okolí tábora. Podle svědectví faráře se nacistům zdálo pohřbívání na hřbitově příliš náročné. Po válce bylo nedalekém lesíku nalezeno 76 hrobů, pozdější průzkum odhalil 120 hrobů nemluvňat. Rodičky byly bezprostředně po porodu vraceny zpátky do továren nebo na práci u německých sedláků v okolí. Devátého května osvobodily tábor jednotky Rudé armády, poslední miminko se zde narodilo o pouhý den dříve.