VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Jan Kovář. Na kole se tři měsíce prošlapával Austrálií

Pardubice – Tři měsíce na kole brázdil pardubický dobrodruh Jan Kovář nejpodivnější kontinent světa. Austrálii. V zemi klokanů našlapal přes osm a půl tisíce kilometrů a ocitl se v mrazu i uprostřed stepního požáru.

30.9.2017
SDÍLEJ:

Země kontrastů - marsovská rudá, ostré slunce a čistě modrá obloha. Foto: Jan Kovář

„Austrálie je velmi krásná země s krásnou přírodou a pohostinnými lidmi. Ale dala mi také zabrat víc, než některé moje jiné cesty. Tři měsíce jsou ale stejně málo, chtělo by to alespoň půl roku,“ říká Jan Kovář.

Odstartoval 26. června z Perthu a za tři měsíce dorazil do Melbourne. Cesta jej vedla na sever do pouští, na východ a zpět na jih.

"V Perthu jsem měl první bod – setkání s Čechoaustralany, kteří mě dva dny "školili" z toho, co je to Austrálie a zásobili radami kam vyrazit. Jejich rada byla po pobřeží Indického oceánu, ale to se mi zdálo moc jednoduché. Mě se totiž líbila Central road neboli centrální silnice. Z Perthu jsem vyjel ještě v hustém provozu, ale to se vzdáleností od civilizace sláblo. První co mě zaskočilo, byly teploty. Přes noc bylo i mínus, ráno byla jinovatka. Zato přes den bylo kolem pětadvaceti. Dál do pouště už to bylo třeba 35, ale to byla takzvaná australská zima.  Časový posun tam byl deset hodin. Navíc tam už v šest hodin tamního času bývá tma," započal pardubický dobrodruh líčené své cesty.

V té chvíli ještě jel po asfaltu a netušil, že pojede asi tak 1200 kilometrů po písečné silnici.

Město Laverton. Tady končí asfalt a legrace a začíná 'dálnice'

„Asfalt skončil v Lavertonu. Tam bylo posledních 500 metrů asfaltu a dál už jenom buš a v tom vyjetá silnice. Tady byl poslední civilizační bod na několik set kilometrů, takže jsem se dozásoboval co to šlo. Zjevení cyklisty se tu prý opakuje jednou, maximálně dvakrát do roka. Já žádného dalšího nepotkal. Kde jsem jel, občas zastavilo auto, kdy mi řidiči nabídli vodu. To jsem samozřejmě vítal, protože kvůli zátěži jsem vezl jen tak 4 až 5 litrů. A stalo se, že jsem jeden den neměl vodu a ani nikoho nepotkal. Noci tam byly chladné, takže jsem oheň rozdělával, ale bylo třeba dbát pravidel, abych nezaložil požár,“ popisuje první stovky kilometrů. 

Země kontrastů - marsovská rudá, ostré slunce a čistě modrá obloha.

Centrální silnice není přesný pojem.  Ve skutečnosti jsou to vyjeté koleje od aut a kamionů. "Ale jet na kole se v tom místy nedá, takže jsem ho chvílemi musel i vést. Třeba deset kilometrů v kuse. Asi za 1300 – 1400 kilometrů po téhle trase začínají ty přírodní divy. První byla Kata Tjuta neboli mt. August. Ta je věší než legendární skála Uluru, které je odtud asi čtyřicet kilometrů a je taky značně populárnější. Tam jsem se chtěl podívat a vylezl jsem i nahoru. Odtamtud jsem zamířil na Kings canyon, který dokola měří sedm kilometrů a celý jsem si ho obešel. Já raději tu přírodu, velkoměstům jsem se vždy vyhýbal, pokud to nebylo vysloveně nutné,“ říká Jan Kovář.

„Dál na sever za Uluru už začala setkání s místní zvířenou – velbloudy a taky jedno mládě zmije útočné. Jako jsou u nás vrabci a kosáci, tak od Perthu byli papoušci, nejčastěji korely. V noci mě taky několikrát probudil pes dingo," popisuje cyklista. Dál pokračoval po špatné cestě. Ujet 120 kilometrů k městu Alice Springs trvalo dva dny. "Dobrá zpráva byla, že za Alice Springs zase začínala velká silnice. Města po cestě jsou spíš takové obydlené zastávky, kde je nějaký ten obchod a pár chalup. Nad Alice Springs také prochází obratník kozoroha a začíná tropická oblast Austrálie. Mimochodem jsem jel i přes oblast, která je prý častým místem pozorování UFO, já jsem ale nic takového neviděl,“ popsal další etapu putování. 

Zato zažil kousnutí neznámého australského pavouka. O Austrálii se říká, že vše, co se tam hýbe, vás chce zabít. Naštěstí se tato pověst tentokrát pletla. Pro případ pokousání jedovatým hadem však místní krajané zcela vážně radili použít rychle škrtidlo a rozřezání ruky, aby co nejvíce jedu vyteklo s krví na zem a ne do těla. Tyhle triky naštěstí náš turista nemusel použít. Jiného nebezpečí si ale užil od ohnivého živlu.

„2. srpna jsem přijel do oblasti, kde zuřily požáry. To jsem se opravdu bál, protože plameny obklopovaly celou silnici všude kolem. Strávil jsem tam dvacet minut. Držel jsem se na straně, kde už bylo více vypáleno a pokud možno po větru. Namočil jsem si šátek do vody, dal jej přes obličej a pokračoval. Dostal jsem sem tam nějakou šlehu horkým vzduchem a chytil nějakou tu jiskru. Když jsem se na konci z té oblasti vynořil, místní se shodli na tom, že to byl hazard, ale já to přežil,“ popisuje Jan Kovář.

Příroda se proměnila až blízko východního pobřeží Austrálie za městem Monut Isa.  "To je vyhlášené hornické středisko hlavně kvůli mědi. Tam jsem se seznámil s jedním místním podnikatelem, u kterého jsem v domácnosti i zůstal. Viděl blázna na kole, pozval mě dál k sobě a už jsme v kontaktu a posíláme si emaily. Byly tam sladkovodní rybníky, kde měli žít krokodýli, ale žádného se mi najít nepodařilo. Zato tady konečně začali být klokani, na které jsem se těšil a také pštrosi, protože tam opět začínala ta méně obydlená část Austrálie. To už byla východní čtvrtka kontinentu. Oblast nedohledných farem, kdy mi do cíle zbývalo asi 800 kilometrů k civilizaci. Vody tu moc není, zato jsem narazil na další požáry, i když už byly menší než ty předchozí. Mimochodem  - déšť jsem poprvé v Austrálii zažil teprve až 12. srpna," podotýká Kovář.

Hopkající symbol Austrálie.

"Pak přišlo město Barcaldine. Tam jsem se rozhodoval, jestli chci k pobřeží nebo vnitrozemím. Druhá možnost vyhrála, na pobřeží by bylo větrno a zima. Provoz tu byl hustší, ale to znamenalo asi tak deset aut za hodinu. Vnitrozemí východního pobřeží je zelenější. Dokonce tu byly i medvídci koala. Ty je složité hledat, jsou totiž vysoko na stromech a není jich zrovna mnoho. Také se mi stalo, že v jednu chvíli se ke mně přidali čtyři pštrosi a běželi vedle kola se mnou. Pštros je tady dost obvyklé zvíře i v periferiích měst, kde chodí jako u nás slepice po vesnici," popsal další zástupce australské fauny cestovatel.

Od konce srpna se zhoršovalo počasí a začala být zima. "Třeba jeden týden to byla jízda jen proti větru a to člověka dost unaví. Navíc občas i přišel i déšt. Na druhou stranu tady končí i věčná vyprahlá půda a začíná krásná příroda. Putování východní části mělo i své mínusy. Spousta mrtvých klokanů na silnicích," vzpomíná cyklista a dodává, že z cesty poslal domů 16 pohledů: "Já už jsem tady, ale pohledy ještě ne. Čekám, jestli dojdou."

Kolo cestou trpělo. „Stalo se, že jsem za den píchl třeba šestkrát. Kolikrát i dvakrát za půl hodiny. Je tam totiž spousta trnů z bodláků a kaktusů. Co bylo velké překvapení, byl nálet ptáka Magpie, který má takový zlozvyk zaútočit náletem na hlavu. První takové loupnutí do týla byl pro mě docela šok, ale místní jsou na to prý i zvyklí. Útočí buď kvůli mladým, nebo jen ze sportu,“ popsal zvláštnost místních opeřenců Jan Kovář.

„Zajímavé jsou ale třeba i cenové rozdíly. To co ve městě stojí třeba deset dolarů je v těch vzdálených oblastech i pětkrát dražší. A i proto tímto děkuji všem, kteří mě na cestu podpořili, že se tohle putování vůbec mohlo uskutečnit," říká.

Medvídek Koala. Je těžké je najít, ale podařilo se.

Na rozdíl od většiny míst, které v minulosti navštívil, tady kromě začátku cesty Kovář nepotkal jediného Čecha. "Setkal jsem se s Poláky nebo Rusy. V Melbourne jsem se snažil najít taková ta málo obydlená sídla. Vyrazil jsem na australské Pyreneje. Tady začaly i kopce. No, kopce… Místní mi tam jednou ukazovali cestu a tvrdili, že musím do velkého kopce. To, co považovali za kopec, jsem vyjel a pořád hledal to kýžené stoupání. Ukázalo se, že ta terénní vlnka byla všechno," popisuje s úsměvem.

"To už jsem se blížil k čtyřmilionovému Melbourne. Asi čtyřicet kilometrů před městem jsem dvě noci přenocoval a nafotil si okolí. Příroda tady víc připomíná tu Evropskou. Před odjezdem jsem musel ještě sehnat krabici, zabalil do ní kolo a nastoupil na autobus, který mě vyklopil až na letišti. V Melbourne jsem věnoval nějaké oblečení, stan a spacák místní charitě, nemělo cenu to vozit zpět, ale ani to vyhodit. A pak už domů. Austrálie je krásná zem, ale chtělo by to aspoň půlrok. Plány na příští rok už mám také. Jihovýchodní hranice Číny,“ dodává nezničitelný cestovatel Jan Kovář.

Autor: Jiří Sejkora

30.9.2017 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Adventní trhy nabídnou nejen stánky.

Adventní trhy nabídnou nejen stánky, ale i kluziště, zpěváky a bubeníky

Ilustrační foto.

Průvodce nemocnicí a nemocí kreslily děti

Přišla bída na kozáky. Už vloni

/FOTBALOVÁ HODNOCENÍ/ Vypadá to na dlouhodobější jev. V minulé sezoně se Moravany zuby nehty v krajském přeboru udržely. Po zpackaném podzimu ale znovu nemohou myslet na nic jiného než na záchranu.

Ulice ke Žlutému psovi dostala nové povrchy

Pardubice – Rekonstrukce ulice Ke Koupališti v pardubických Polabinách za téměř 5 milionů se blíží ke konci. Během prosince bude dokončena oprava chodníků a komunikace, dělníci navíc vydláždí také spojovací chodník do ulice Mezi Zahradami.

V Paláci Pardubice bude stát Strom splněných přání

Pardubice – Vykouzlit úsměv na tvářích dětí, kterým osud zrovna nepřál, mohou návštěvníci Paláce Pardubice. Od čtvrtka 14. prosince se zde bude konat charitativní projekt Strom splněných přání.

Dynamu pomáhá produktivní centr Marosz

Pardubice – První útočná formace táhne hokejové Dynamo. Po reprezentační pauze spolu začali nastupovat v elitním útoku Petr Sýkora, Tomáš Rolinek a centr Rostislav Marosz. Všichni tři jsou nyní mezi nejproduktivnější pěticí pardubického týmu.

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT