„Je to pro nás velká ztráta. Maminka byla pro nás vždy vzorem čestnosti a poctivosti. Děkujeme všem, kteří nám v posledních dnech jejího života pomáhali při řešení její situace. Zvláště děkujeme Armádě ČR, která nám byla velkým pomocníkem,“ řekl Deníku syn Vladimír Halbrštát.

Úmrtí poslední válečné veteránky bojů u Sokolova připomenul i ministr obrany Lubomír Metnar. Jarmila Halbrštatová dlouhodobě pobývala v Domově pro seniory v Moravské Třebové, na konci října ji rodina převezla do pražské Ústřední vojenské nemocnice, kde se léčila z akutních zdravotních obtíží.

Podle osobní přítelkyně Hany Horské neztrácela Jarmila Halbrštátová ani ve vysokém věku vitalitu a životní optimismus. „Byly to chvíle rozhovorů o současném světě, o lidech, vzpomínky na minulost, ale i o smyslu života. Chvíle vždy zakončené jejími moudrými myšlenkami, úsměvem a pozitivním pohledem do budoucnosti. Její laskavá slova a citlivé vnímání skutečností zůstává s námi navždy".

Do řad československé zahraniční armády vstoupila Jarmila Halbrštátová, rozená Kaplanová teprve jako sedmnáctiletá v červnu 1942. Do Sovětského svazu přijela v roce 1936 za rodiči, kteří pobývali od začátku třicátých let v rostovské oblasti. Z Hyvlát na Orlickoústecku, kde se v roce 1924 narodila, odešli kvůli hospodářské krizi. Jarmilu několik let vychovávala babička.

Poté, co Sovětský svaz v roce 1941 napadlo hitlerovské Německo, byla jako cizí státní příslušnice s protektorátním pasem, zatčena tajnou politickou policií NKVD. „Všichni, kteří nebyli Rusové, byli internovaní. Moji rodiče měli starý ruský pas, tak zůstali doma a mě odvezli do Rostova, kde se všechno soustřeďovalo,“ vzpomínala později. Prošla věznicemi a tábory v Rostově, Moskvě, Gorkim (Nižnij Novgorod), Orankách a Akťubinsku. Propuštěna byla po Stalinově amnestii pro československé občany v červnu 1942.

Rovnou po propuštění zamířila do Buzuluku, kde se formovala Svobodova 1. československá samostatná brigáda. V Buzuluku prošla Jarmila Kaplanová zdravotnickým kurzem a v bojích u Sokolova byla zařazena do roty nadporučíka Otakara Jaroše. „V den boje u Sokolova jsem ráno byla v místní škole, kde se nacházelo obvaziště. Potom začal útok. Obvazovali jsme raněné u zdi kostela, bylo jich tam hodně. Tanky pořád přijížděly a plamenomety vše zapalovaly. Viděla jsem, že jednomu chlapci padl plamenomet na záda. Samozřejmě úplně shořel. Člověk se nesměl bát, prostě jsme museli obvazovat raněné,“ vzpomínala válečná veteránka.

Po sokolovské bitvě absolvovala spojařský kurz a v dalších bojích sloužila jako radiotelegrafistka. Generál Ludvík Svoboda vzpomínal na Jarmilu Kaplanovou jako na statečnou bojovnici, jejíž zásluhou se v bojích u Kyjeva podařilo udržet telegrafické spojení. "Je to zásluha takových bojovnic, jako je třeba naše známá ze Sokolova, desátnice Jarmila Kaplanová, statečná radiotelegrafistka Jarmila, kteří nedopustili, aby bylo spojení přerušeno," píše pozdější prezident ve svých pamětech.

V řadách 1. československého armádního sboru zůstala Jarmila Kaplanová až do konce války. Absolvovala i známý, 340 kilometrů dlouhý pěší přesun z Buzuluku do Charkova. Ještě před tím, při několikadenním cvičení jí omrzl prst na noze. „Doktor Široký mi chtěl palec operovat, ale já nechtěla, protože to bylo krátce před odjezdem jednotky na frontu. Tak jsem chodila denně na převazy. Když jsme odjížděli, tak mi doktor Široký poradil, abych si vzala větší válenky a vycpala si je. Kvůli tomu všemu mi pak museli kus palce amputovat," vzpomínala.

Po válce absolvovala letecký výcvik a sloužila jako instruktorka bezmotorového létání v Brně. V roce 1946 z armády odešla. Vrátila se do Ústí nad Orlicí. Později se přes Letovice dostala do Moravské Třebové, kde se usadila. Pracovala v místním textilním podniku Hedva.

Za účast ve válečných operacích na východní frontě byla Jarmila Halbrštátová, kromě Medaile Za hrdinství v boji, vyznamenána Československým válečným křížem 1939 a Československou medailí Za chrabrost před nepřítelem.