Radim Urbánek, ředitel muzea, ÚnO.Jak podle vás máme vzpomínat na 21. srpen 1968?
Československé a české „osmičky“ přinášely zlomové momenty, ale s dlouhodobými důsledky. Na 21. srpen 1968 nemáme vzpomínat, ale velmi dobře si jej pamatovat, protože právě toto datum je přímo školním příkladem rčení „Kdo nezná svoje dějiny, je odsouzen si je zopakovat“. Dodávám, že k pochopení, co se tehdy odehrálo, je potřeba si uvědomit a představit, jaké pocity naši rodiče a prarodiče prožívali, když se o okupaci dozvěděli a posléze v ní museli žít.
Mluvil jste s pamětníky. Jaká vzpomínka na okupaci na vás zapůsobila nejvíce?
Je jich několik. Doslova otřesná je vzpomínka ženy z České Třebové: „Mladší syn Oldřich měl motorku, dokonce jezdil závodně – měl doma i cenu a diplom za umístění v závodu. Dne 13. července 1983 si půjčil tátův Pionýr. Večer se nevrátil, ale protože mu bylo 24, nedělali jsme si starosti. Druhý den jsem se v práci dozvěděla, že ho večer srazil ruský náklaďák. Náhodou jel kolem český lékař. Rusové ho stavěli kvůli benzínu – vůbec ne kvůli zraněnému – a pak si lékař teprve všiml, že tam leží zraněný a rychle ho začal ošetřovat. Dopravil ho do České Třebové na zdravotní středisko, a odtud ho pak převezla sanitka do nemocnice v Ústí nad Orlicí. Kdyby ho lékař hned neodvezl, syn by určitě na místě zemřel, protože ruští vojáci si ho vlastně nevšímali. Utrpěl zlomeninu lebeční kosti, pohmožděný hrudník, zlomenou ruku a zlomenou pánev.
K tomu měl amnézii, takže od něj jsme se o nehodě nedozvěděli vůbec nic. Toho roku bylo velké teplo, a v souvislosti s tím dostal zánět břicha, po přeložení na ARO, pak došlo i k zápalu plic a lékaři museli provést dokonce tracheotomii. Nakonec na všechny komplikace 10. srpna 1983 zemřel. Od SNB jsme dostali vyjádření, že nehodu zavinil syn. Manžel to velmi těžce snášel a za čtyři roky zemřel na infarkt. Nedlouho po roce 1989 šel starší syn Zdeněk na dopravní oddělení Policie v Ústí nad Orlicí s dotazem na způsob vyšetřování. Všechny materiály k případu však byly stornované.“
Ještě nějaká vzpomínka pamětníků ve vás zůstala?
Druhou je osobní příhoda ženy z České Třebové, která po práci zašla do chaty na zahrádce. Z dálky slyšela střelbu, ale na to byla zvyklá, protože sovětští vojáci si nedaleko udělali střelnici. Pak se ozvala menší rána, jako kdyby někdo do chatky udeřil. Přiběhl soused a ženu strhl na zem. Až večer si naplno uvědomila, že jí šlo o život. I takovou podobu měl tehdy život „v míru“.
Pardubický kraj okupovali především polští vojáci, ti byli pod vlivem propagandy proti Pražskému jaru. Jak se v regionu pohybovali?
Polská armáda na našem území v porovnání s armádou sovětskou operovala krátce. Z některých indicií si můžeme odvodit, že propaganda na ně neměla až tak velké dopady, takže třeba k incidentům, aby začali bezhlavě střílet, nedocházelo. Z amatérského filmu, který zachycuje jejich příjezd do Vysokého Mýta, vyplývá, že kolona jede přiměřeně rychle, bez průzkumu, s vojáky na korbách a s otevřenými poklopy. Připomíná spíš klidný přesun vojska, nežli obsazování území.
Zámrská křižovatka. Srpen 1968.
Místní se zprvu bránili, obraceli dopravní značky, přepisovali názvy měst. Jaké byly další formy rebelie?
V našem regionu se jednou z nejzajímavějších a taky nejúčinnějších forem odporu stalo zdržování železničního transportu s rušičkou rozhlasového vysílání. Když sovětská armáda zjistila, že k zastavení vysílání nestačí obsadit vinohradské sídlo rozhlasu, chtěla „nepřátelskému“ vysílání zamezit rušením. Celý příběh je nejpozoruhodnější mezi Krasíkovem a Prahou. Podle pamětníků tuto 160 km dlouhou trasu dokázali železničáři prodloužit skoro na týden! Z toho jen u Krasíkova a před Českou Třebovou stála souprava tři až čtyři dny. A bez nadsázky šlo o skutečné hrdinství, jelikož kromě takových záležitostí, k jakým patří ztráta zaměstnání, mohlo jít i o život. Přednosta českotřebovské stanice měl podle vzpomínek pamětníků zažít příhodu se sovětským majorem, který mu přiložil pistoli k hlavě a řekl mu, že pokud se do dvou hodin vlak ztracený na českotřebovském nákladním nádraží nenajde a nevyjede, tak přednostu zastřelí. Ovšem i pak jeho cesta nepatřila k nejrychlejším, protože transport údajně do Prahy nepokračoval nejkratší cestou přes Pardubice.
Nevraživost vůči vojákům vzbuzoval jejich životní styl a často také postoj k českým ženám. Bylo jejich chování opravdu tak vulgární?
Ve Vysokém Mýtě, které na území dnešního Pardubického kraje nejspíš pobytem sovětských vojsk trpělo nejvíc, se s vulgárním chováním vojáků vůči ženám setkali obyvatelé mnohokrát. Šlo o slovní obtěžování, ale dokonce i o osahávání. Naštěstí nikdy takový čin nepokračoval znásilněním. Ženám samozřejmě vadilo i chování opilých vojáků, kdy se sice nic nepřihodilo, ovšem jednak do poslední chvíle nebylo jisté, zda se něco nestane, ale i to, že chování opilých vojáků viděly na vlastní oči jejich malé děti. To možná zní banálně, ale vžijme se do pocitů ženy, která se s tím setkává pravidelně a má pocit, že to nikdy neskončí.
Odhaduje se, že v Pardubickém kraji bylo až 12 000 vojáků, polovina z toho ve Vysokém Mýtě. Jak se s početným vojskem ve městech žilo? Zvykli si místní nebo docházelo k šarvátkám?
Oficiální stanovisko prezentovalo sovětskou armádu jako významného pomocníka, a k pomoci v podobě práce těžké techniky na stavebních akcích skutečně docházelo, ale vztahy mezi obyvateli města a vojáky za přátelské rozhodně nejde označit. O nepříjemné atmosféře, která ve Vysokém Mýtě panovala, svědčí i často tradovaná příhoda o odsouzeném a oběšeném vojákovi, který měl řadu dní viset v průjezdu jedné z kasárenských budov. Když jsme se ke 40. výročí okupace sovětskými vojsky pokusili dohledat pamětníka této brutální příhody, všichni jen vyprávěli, že to slyšeli, ale očitého pamětníka jsme nenašli. Tato příhoda je sice nepochybně vymyšlená, ale o vojsku, s nímž má místní civilní obyvatelstvo dobré vztahy, by asi nevznikla.
RADIM URBÁNEK je ředitelem Městského muzea v Ústí nad Orlicí. Je autorem řady publikací a jako etnograf studuje život našich předků. Zajímají ho především technické postupy, zařízení i nástroje, které lidé v minulosti používali. Dříve pracoval v Regionálním muzeu ve Vysokém Mýtě, kde se mimo jiné v roce 2008 podílel na výzkumu Sovětská armáda v Pardubickém kraji.
Jak vypadala normalizační každodennost?
Nijak milé nebyly ani tak všední zážitky, k jakým patří nakupování. Ze vzpomínek ženy z České Třebové: „V 70. letech se běžně stávalo, že když jsme stáli ve frontě na prádlo, přišel ruský důstojník, všechny předběhl, vytáhl hrst zmuchlaných bankovek a prodavačka ho obsloužila jako prvního. Ve frontě se vždycky někdo ozval, protože na nás často zboží nezbylo, ale nikdy se nestalo, že by celá fronta vytvořila nepřátelský dav.“ Soužití nebylo příjemné ani v lokalitách, kde se sovětských vojáků nacházelo mnohem méně, zmíním vzpomínku bývalého učitele z Červené Vody: „Co mi ovšem opravdu vadilo, to byly večery a noci, kdy se v někde v okolí v malém bytě sešla řada důstojníků a poddůstojníků s rodinami, popíjeli, zpívali i tancovali v těžkých okovaných botách, což bylo slyšet i na několik stovek metrů. Tyto oslavy trvaly třeba i do tří hodin ráno.“
Později nasměrovali obyvatelé v regionu svou nevraživost také k manželkám důstojníků. Byla na místě?
Zmíněné nevraživosti se nelze ani trochu divit. Poměrně často docházelo k tomu, že manželky důstojníků nakupovaly úzkoprofilové zboží ve velkém, a to pak již na řadové zákazníky nezbylo. Pamětníkům také utkvěla vzpomínka, že manželka důstojníka se vždycky dala poznat podle velmi nepříjemných a pronikavých voňavek.
Jaká byla země, do které se lidé ve středu 21. srpna probudili?
Jedním slovem šokovaná. Došlo k okupaci, se kterou až na několik málo pesimistů či možná realistů, nikdo v podmínkách uvolňujících se poměrů druhé poloviny 60. let nepočítal.