První věc, kterou jste o kauze školka řekl, je, že jde o citlivé téma. Proč?
Je to téma, které vzbuzuje jak v aktérech, tak i v lidech, kteří o něm  přemýšlí, silné emoce a různé obranné mechanismy. Proto bych každému doporučil, aby se obrátil do sebe a pokusil se odpovědět si na otázky: Jaké emoce ve mně tato kauza vzbuzuje? Jaké impulzy k jednání se objevují? 
S jakou postavou se identifikuji, je mi sympatická?

Z jakého důvodu by to měl člověk udělat?
Je důležité si uvědomit, že to, co objevíme, se týká našeho příběhu a zkušeností. Zdůrazňuji to i kvůli nedávným událostem v Břeclavi. Je snadné naskočit na náladu ve společnosti a jít s davem, měli bychom ale počkat na důkladné prošetření celé kauzy.

Tvrdíte, že je v tomto případě nebezpečné používat slovo šikana. Proč si to myslíte?
Ve školkách se nejčastěji objevuje takzvané chování s prvky šikany, chybí u něj dlouhodobost a systematičnost. Slovo šikana působí jako stigma, je s ní spojen strach o sebe, v případě pedagogů například i práci či o děti. Je lepší o ní přemýšlet jako o narušení vztahů v kolektivu.

Jak je možné tyto narušené vztahy napravit?
Na jejich zlepšení by se měli podílet jak děti a pedagogové, tak i rodiče a také odborník zvenčí – psycholog a speciální pedagog. Je lepší pracovat, než ukvapeně měnit školu nebo školku. Je pravděpodobné, že by se obdobná situace mohla objevit i v jiném prostředí.

Jak vlastně šikana začíná?
Ve školních i předškolních kolektivech poměrně snadno. Stačí, když je nějaké dítě méně oblíbené nebo se od ostatních odlišuje. Má drobnou vadu, je z chudších poměrů… Zprvu se stává terčem legrácek, pomluv či ignorace.

V co se může situace vyvinout? Co je považováno za šikanu?
Je to opakované a záměrné fyzické i psychické omezování, ponižování, zotročování, týrání. Je charakteristická nepoměrem sil mezi agresorem či agresory a jejich obětí. A také  samoúčelností – dělá totiž agresorům radost 
sama o sobě.

V případě školky v Třebechovické ulici se mluví dokonce 
o sexuální šikaně.
Sexuální zvídavost v předškolním věku je běžná. Podle výzkumů masturbuje většina chlapců a podstatné procento dívek. Časté jsou sexuální hry dětí, které se objevují zpravidla po pátém roku. Hry v podstatě nejsou erotického charakteru, jsou projevem zvídavosti. Děti se před sebou obnažují, napodobují sexuální aktivity. Nebezpečné je vyvolávat v nich pocit viny za tyto aktivity.

Jenže tady – zdá se – hry přerostly v něco jiného.
Pokud se jednalo o záměrné ubližování dítěti skrze sexuální hru, pak již o hru nejde, a je možné uvažovat o chování 
s prvky šikany.

Má na chování dítěte velký vliv rodina? V případě sedmiletého chlapce ve zmíněné kauze se mluví o velmi agresivním otci.
O matce se vůbec nehovoří. Role otce vystupuje silně do popředí. Působí velmi dominantně, agresivní impulzy nepotlačuje. Musíme si uvědomit, že chlapec se s otcem silně identifikuje, snaží se chovat jako on. Myslím si, že je na místě práce s rodinou, na druhou stranu by chlapec měl do školky dál docházet, neměl by být kauzou stigmatizován, vylučován z kolektivu.