Tetování? To už je životní styl, říká tatér

Hodně se diskutovalo, zda lidi neodradí od tetování strach z nákazy, ale tetovací studia musela splňovat přísná hygienická opatření už před epidemií.
Je to tak. Abychom mohli tuto činnost provozovat, platila už předtím různá nařízení hygieny. Samozřejmostí jsou sterilní nástroje, musíme mít roušky, jednorázové rukavice, dezinfikovat si před každým klientem ruce, čistit strojky… To všechno už jsme dělali. Nás se ta opatření nedotýkala tolik jako třeba kadeřnic a podobně.

Malování mají v rodině

Jak jste se k tetování dostal?
Vždycky jsem maloval, máme to v rodině, děda umí, rodiče taky. Od malička jsem vyrůstal v prostředí, že mě s tím někdo seznamoval. Vyloženě k tetování jsem se dostal zhruba před čtyřmi lety, moje bývalá přítelkyně tetuje, ta mě k tomu přivedla.

Musí být tatér nadaný kreslíř, nebo to může dohnat šikovnou technikou?
Aby se tato profese dala dělat na profi úrovni, talent musí být, bez kreslířského nadání to prostě nejde.

FOTO: Táta fest lákal na minizoo i adrenalin pro děti

Vzpomínáte si na své první tetování?
Vzpomínám. Ale asi bych ho nechtěl vidět (smích). Začátky jsou těžké, je to o tom tréninku. Je dobré, když máte nějaké svolné kamarády, kterým nevadí se stát pokusnými králíky, což byl můj případ. Já jsem takové kamarády měl, oni věděli, že kreslit umím. Přiznám se ale, že když jsem poprvé držel jehlu, klepala se mi ruka.

Je tetování, na které jste nejvíc hrdý?
Ne, protože jsem hodně sebekritický. Jsem s tou prací spokojen, ale neříkám si: „Tohle je pecka“, protože bych usnul na vavřínech a už se neposunul. V téhle branži je normální se rozvíjet postupně. Vždycky je co zlepšovat.

Stalo se vám někdy, že za vámi přišel zákazník s tetováním, kterému jsme mu rozmlouval?
Ano, to dělám běžně. Lidé občas nemají tu představivost. Vědí, kam tetování chtějí umístit, ale už ho nedokáží vnímat jako obrázek, kompozici. Například když máte portrét na rameni, neměl by se dívat směrem dozadu, ale dopředu. Používám tablet a různé programy, zákazníkům ukáži vizualizace, jak by tetování mohlo vypadat.

Máte raději zákazníky, kteří přijdou s jasnou představou, co a kam chtějí, nebo ty, kteří chtějí tetování a nemají žádné představy?
Nejlepší klienti jsou ti, kteří přijdou a prohlásí, že jim to je jedno a dostanu volnou ruku (úsměv). To samozřejmě člověka baví nejvíc. Hodně lidí ale neví. To pak tu s nimi i hodinu sedím a probíráme se obrázky, vybíráme.

Čemu dáváte přednost, černé tetování, barevné?
Černobílé realistice. Klasika mě baví, i v kreslení, rád kreslím úhlem, tužkou. Nepouštím se do abstraktních věcí, třeba jako jsou takové ty cákance. Dělám převážně portréty a realistické výjevy. Ale uvidíme, třeba se časem najdu v něčem jiném.

Jsou i školy pro tatéry, ve kterých se řemeslu mohou naučit?
Tím si každý musí projít sám. Jsou tatérské workshopy, ve kterých tatéři učí techniku. Učí se tam, jaké jehly používat, jak napínat kůži, jak mít vysunutou jehlu, aby člověk moc nenarušil kůži, samotné tetování ale nenaučí. Každý tatér je vesměs samouk.

Holky míň "remcaj"

Jaké generace za vámi přichází, jsou to i starší lidé? Muži, ženy?
Nejstaršímu klientovi bylo přes padesát let, jinak jsou to vesměs mí vrstevníci, lidé kolem třiceti let nebo mladší kolem dvaceti. Je to o vkusu, takže mé motivy zaujaly spíše mužskou část klientely.

Na tetování byly kdysi ve společnosti negativní názory, říkalo se, že kérky jsou záležitostí námořníků či kriminálníků. Dnes jsou zcela běžnou okrasou těla.
Řekl bych, že už je to životní styl. Já jsem taky „pokreslený“, už to ke mně patří.

Co byste radil lidem, kteří se rozhodnou, že si pořídí tetování?
Měli by se podívat na portfolia tatérů a jít po stylu, po rukopise, zkrátka najít, co se jim líbí. A nebrat jako prvořadou cenu. V branži je hodně lidí, každý, kdo udrží tužku, může vzít i strojek do ruky. Někteří lidé jdou po ceně, ne po kvalitě. Raději se jdou k někomu potetovat do obýváku, protože jim to udělá za tisícovku, ale jak to pak vypadá…

Mýto rozšíří kamerový systém

Byl nějaký požadavek, který vás zaskočil?
Ne, nic extravagantního. Nikdo za mnou nepřišel s něčím, u čeho bych si řekl, že je to strašné nebo nechutné.

Dělá se tetování i na etapy?
Určitě, už jen z důvodu že je to lepší pro kvalitu. Když dělám tetování od ramene až po loket, nedá se to stihnout najednou na jeden zátah. Už i s ohledem na klienta, pro kterého to může být bolestivé.

Lidé jsou různí a asi mají i různý práh bolestivosti?
Tak to je. Tetování na žebrech je pro většinu lidí velmi bolestivá záležitost, měl jsem tu kluka, kterému jsem se šest hodin vrtal na žebrech a nic. Byl úplně v pohodě. Na druhou stranu jsem měl ve studiu kluka, kterého jsem se jen dotknul a už se propínal do luku. Každý to má jinak. Nevím, jestli holky vydrží víc, ale míň „remcají“. Na tom jsme se shodli a můžu to říct i z vlastní zkušenosti.

Měl by být za tetováním nějaký osobní příběh?
Většina klientů ho nemá, prostě se jim ten obrázek líbí. Jsem zastáncem toho, že tetování nemusí mít hlubší význam, stačí, když líbí. Nicméně to chápu a pár takových už jsem dělal. Je to jako v jiných oborech umění, když si domů na zeď koupíte obraz, také pro vás zpravidla nemá hlubší význam.

Sledujete českou a světovou tatérskou scénu?
Českou hodně, světovou taky, samozřejmě. V České republice máme hodně dobré tatéry, lidé si tady vyberou a kvalitní.

Máte mezi kolegy nějaký vzor?
To úplně ne. Nechávám se inspirovat, dívám se na jejich práce, ale to neznamená, že bych je kopíroval, sám to nemám rád, to se v naší branži nedělá. Vlastně ani v jiných.

Dá se být tatérem až do důchodu?
Myslím si, že ne. Odejdou vám záda, za deset let je možná budu mít jak šedesátiletý chlap. Sedíme shrbení mnoho hodin, ruce v nepřirozené pozici, za krkem bolí. Mně už asi rok v kuse (smích). Jak vibruje strojek, občas cítím karpály nebo mě brní palec, to je ale v téhle profesi normální.