Kliknutím zvětšíteKniha Můj africký příběh vyšla v těchto dnech. Zrovna v době, kdy autorka každým dnem očekává narození potomka. Píše spisovatelka romány, i když má před porodem? U prvního dítěte jsem pracovala na románu až těsně do porodu. Nyní to mám trochu jinak. Právě mi totiž vyšla nová kniha Můj africký příběh, a tak se věnuji hlavně marketingu a objednávkám. Je to poprvé, co jsem vydala knihu jinou cestou než přes nakladatele. Je to velmi osobní příběh, a tak jsem nechtěla, aby mi do něj kdokoliv zasahoval. Také jsem měla jasnou představu o názvu a obálce a nechtěla jsem to měnit. Vydání knihy podpořili mí čtenáři prostřednictvím crowdfundingové kampaně na platformě Hit Hit a velmi mě potěšilo, že se podařilo vybrat více peněz, než byla původní cílová částka. Díky tomu jsem mohla dát do knihy více fotografií a nechat vytisknout větší počet výtisků. Na rozdíl od jiných mých knih není dostupná v knihkupectví, protože jsem se rozhodla, že ji budu distribuovat sama.
Kolik se vám podařilo vybrat v kampani?
Cílová částka kampaně byla 55 tisíc Kč, ale nakonec se vybralo téměř 75 tisíc. Ale nebylo to jen tak. Kampaň včetně marketingu jsem promýšlela a připravovala tři měsíce.
Psali jsme:
Kolikrát jste v Africe byla?
V Keni jsem byla sedmkrát. Mimo to jsem navštívila ještě Egypt, Tunisko a absolvovala přechod pouště v Maroku.
Jaký byl váš nejhorší zážitek z Afriky?
Nejhorším zážitkem bylo jednoznačně onemocnění malárií při mé třetí cestě do Keni. Tehdy jsem cestovala společně s keňskými koordinátory kvůli jednomu projektu do západní Keni k Viktoriinu jezeru. Už cestou jsem se necítila dobře, ale přičítala jsem to špatným cestovním podmínkám. Další den ráno jsem dostala zimnici, horečku a nebyla jsem se téměř schopná postavit na nohy. Ještě k tomu jsme byli celkem daleko od civilizace, protože jsme přespávali na samotě u prarodičů jednoho z našich koordinátorů.
Jak to dopadlo?
Na místo, odkud jezdily matatu (místní doprava), mě museli donést. Odvezli mě na jednu kliniku, kde mi lékař řekl, že mám nějakou zvláštní malárii, co jsem si přivezla z Čech. Potom mě vzali do státní nemocnice, kde mi lékař během půl hodiny stanovil tři diagnózy - zápal plic, malárii a břišní tyfus. Potom poslal mé přátele na trh, aby mi tam koupili nějaké léky, protože v nemocnici žádné neměli. Musím říct, že jsem tenkrát měla opravdu namále a jsem vděčná, že jsem to přežila. Nicméně dodnes nevím, co jsem tenkrát vlastně prodělala. Lékařům v Čechách už se to nepodařilo zjistit. Občas, když tuto příhodu vyprávím na besedách, mi lidé říkají, že jsem se měla nechat očkovat. Jenomže já jsem měla všechno povinné a doporučené očkování i jsem brala antimalarickou profylaxi. Prostě jsem měla jenom smůlu.
Jací jsou podle vás Afričané?
Tuto otázku bych trochu zúžila na to, jací jsou Keňani. Jsou velmi přátelští a pohostinní. Problém je v tom, že nikdy nevíte, zda je to kvůli tomu, že jste jejich opravdový přítel, nebo že jste běloch a oni očekávají, že z toho v budoucnu něco vytěží. Mnohokrát jsem tam měla pocit, že mě považují za chodící bankomat. Tento jejich přístup je podle mě bohužel výsledkem neuvážené a mnohdy zbytečné pomoci, která tam neustále proudí. Když běloši stále něco rozdávají, ani si nic jiného myslet nemohou. Ale na to si tam člověk musí zvyknout, protože podle mě to ještě dlouho jiné nebude.
Spisovatelka Hana Hindráková pochází z Trutnova. V současné době žije v Brdech.Jak jste se dostala k psaní knih z afrického prostředí?
K psaní knih z afrického prostředí jsem se dostala díky prvním cestám do Keni. Měla jsem mnoho vlastních zážitků, které jsem chtěla nějak zpracovat a rovněž jsem v Keni potkala mnoho lidí, jejichž příběhy byly tak silné, že by daly na román. A protože jsem ráda psala už od dětství a stát se spisovatelkou byl vždy můj sen, tak jsem se do toho pustila. Nejdříve při práci na plný úvazek, později už jako OSVČ, což je samozřejmě daleko lepší, protože mám na psaní výrazně víc času.
Upozorňujete také na palčivé problémy afrického kontinentu jako děti ulice, obchod s dětmi, diskriminace HIV pozitivních lidí, falešné léky. Jak se k takovým příběhům dostáváte?
K těmto příběhům se většinou dostávám přes své místní kontakty. Jsou to lidé, které už znám léta a vzájemně si důvěřujeme. Nejsilnějším příběhem byl pro mě příběh Josepha z knihy Nezlomný. Přestože Joseph zažil ošklivé věci jako týrání, lynčování, znásilňování a další, dokázal si zachovat pozitivní mysl. Přestože byl považován za jednoho z nejvyhlášenějších kriminálních živlů, nyní se ve svém centru pro děti ulice stará o 120 dětí, které by jinak živořily na ulici. Zkrátka je nezlomný.
Kniha Nezlomný vám vyšla i v Keni. Bylo složité vydat tam knihu?
Pro českého autora, pokud tedy nepíše literaturu stylu Magnesia Litera, je velmi těžké prosadit se v zahraničí. Překlady se tam vydávají v malém množství a nikdo není zvědavý na nějakého autora z Česka, když tam mají tolik autorů píšících anglicky. To, že se podařilo vydat knihu v Keni, považuji za velké štěstí a musím říct, že tomu stále nemohu uvěřit. Křest nakonec proběhl v místní knihovně, navštívilo ho zhruba 200 lidí včetně 30 novinářů, keňských celebrit a zástupce české ambasády v Keni. Byla to velmi vydařená akce a kniha se v Keni dobře prodává.
V nové knize Můj africký příběh popisujete, jak se změnil váš postoj z nadšeného dobrovolníka, který chtěl spasit celou Afriku, na odpůrce rozvojové pomoci. Co vás k tomu přimělo?
Celé to začalo tím, když jsem se po deseti letech dostala znovu do chudinské čtvrti Kibera v době, kdy jsem byla ředitelka neziskové organizace, která se specializovala na rozvojovou pomoc. Je to největší slum v Nairobi, kde na 2,5 kilometrech čtverečních žije přes milion lidí. A věděla jsem, že tam působí přes 700 neziskových organizací. Jenomže já jsem procházela Kiberou a ani po deseti letech jsem neviděla žádný rozdíl. Tehdy se mi v hlavě poprvé objevila myšlenka, jestli má rozvojová pomoc vůbec smysl.
A má?
Mnoho zemí v Africe je stále stejně chudých, ne-li chudších. Pomoc, která proudí na mezivládní úrovni, v mnoha případech skončí v kapsách zkorumpované vlády. V Keni jsem potkala mnoho lidí, kteří si pomoci příliš neváží a automaticky ji očekávají jako jakýsi odpustek za dobu kolonizace. Prostě když jste běloch, tak se čeká, že tam budete pomáhat. Nikdy mě nepřestalo udivovat, jak místní lidé bravurně ovládají terminologii vztahující se k rozvojové pomoci. Myslím si, že se prostě naučili té pomoci využívat. Proč by to také nedělali, když tam stále proudí. Jsem přesvědčená o tom, že si dokáží pomoct sami. Příkladem jsou tzv. self-help groups, svépomocné skupiny, kde se sdružují například nezaměstnaní lidé, HIV pozitivní ženy, nezaměstnané matky a vyrábí různé produkty (originální šperky, košíky, mýdla), které prodávají a tímto způsobem se financují.
Změnila jste tedy něco?
Já jsem se po čtyřech letech rozmýšlení rozhodla, že rozvojová pomoc není dobrá cesta. Že místo aby pomáhala, utužuje závislost místních na vyspělých zemích. A protože mám Afriku ráda, hledala jsem jiný způsob, jak jí pomoct, resp. lidem v Keni. A napadlo mě, že bych s nimi mohla zkusit obchodovat. Tak vznikly Dárky s myšlenkou, kde prodávám jejich překrásné originální šperky. Nyní se tomu věnuji dva roky a myslím si, že je to daleko lepší, než jim cokoliv dávat.
Co zajímavého odhaluje nová kniha Můj africký příběh, která právě vyšla?
Nová kniha Můj africký příběh je jakousi zpovědí nejen pro mé čtenářky a čtenáře, které zajímá, jak jsem se dostala do Afriky a k psaní knih z afrického prostředí. Kniha je vhodná i pro milovníky Afriky, cestovatele, dobrovolníky či začínající spisovatele. V knize je zároveň i mnoho vtipných a zajímavých příhod z afrického putování, nebo informace ze zákulisí jednotlivých románů. Jsou to věci, o nichž běžně na besedách nemluvím. Na rozdíl od jiných mých knih není tato dostupná v knihkupectví, protože jsem se rozhodla, že ji budu distribuovat sama. Kdyby měl někdo zájem, může si ji objednat přes mé webové stránky www.mujafrickypribeh.cz. Navíc jako dárek dostane tematickou záložku a výborný keňský černý čaj.
9
22
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
