Čeká nás dobročinný maraton, říká farář Zbigniew Czendlik

Myslím, že neexistuje profese, které by se epidemie nějakým způsobem nedotkla. Co znamená přísná karanténa pro duchovní a jejich službu?
Změna je to stejně velká jako u všech ostatních. Kostely jsou prázdné. Jsem doma a trochu se smutkem se dívám ven z okna a vidím naše prázdné náměstíčko. Jediné místo, které se ještě nevyprázdnilo a alespoň tam to žije, jsou obchody. Lanškroun je malé město, nemáme tu žádnou nemocnici, a tudíž nemám ani žádnou duchovní službu mezi nemocnými. Ale o to víc se setkávám s tím, že mi volají přátelé, známí a potřebují si popovídat.

Pro věřící je to o to těžší situace, že mají své spirituální potřeby, komunita je pro ně oporou. Jaké teď mají možnosti?
Prakticky žádné. Právě jsem přišel z kostela, kde jsem otevřel dveře, aby kostel větral a lidé se mohli zastavit alespoň v předsíni a chvíli se tu pomodlit. Myslím si, že pro nás věřící je to poměrně velká výzva. Důležitá je a na prvním místě by měla být naše víra. Je to něco intimního, můj interní vztah k pánubohu, pro někoho k absolutnu nebo vyšší moci. To je základ naší víry. Ve finále kostely nejsou až tak důležité, představují vnější formy a projevy náboženského života. Důležité je, co cítím a mám v sobě, to je to, co nás všechny spojuje. Jako věřící jsme se lišili tím, jaké máme kostely a jak vypadají, zda je na nich kříž, Davidova hvězda nebo půlměsíc… A najednou vidíme, že tohle není to podstatné, není to důležité a můžeme se bez toho obejít. Ten kostel musíme mít především v sobě. Byli jsme zvyklí na rituály, ale ty nikdy nebyly podstatné. Doba, která přišla, by nám měla otevřít oči.

Stále dokola se řeší otázka, jak mají lidé zvládat karanténu, aby z ní nevyšli s psychickou újmou. Máte nějakou radu?
Nemám žádný recept. Osobně si myslím, že stále trochu žijeme v iluzi. Zdá se nám, že to brzy pomine a náš život se vrátí do normálu. Obávám se, že svět, v němž jsme žili, se už nikdy nevrátí. Nikdy už to nebude takové, jaké to bylo. Jako kdybychom měli nehodu a nabourali do jiného auta nebo do stromu, poneseme si s sebou hluboké jizvy. Nechci malovat žádné katastrofické scénáře, ale obávám se, že to neskončí tak brzo, jak bychom si všichni přáli.

Nejlepší web má Lanškroun

Proč myslíte?
Není dobré věřit zprávám, že v červnu už budou otevřené školy, budou maturitní zkoušky, všichni budeme mít dovolenou a prázdniny. V lednu nikdo nevěřil, že by se nás nějaký vir v Číně mohl dotknout, a nebyli jsme připraveni, například chyběly roušky a podobně. Měli bychom se připravit na to, že to tak rychle neskončí. Je docela důležité se naučit být víc v kontaktu sám se sebou a s nejbližším okolím. Jak se bude stále posouvat termín návratu do normálu, lidé už nebude bavit si pořád chystat roušky, pozastaví se vlna solidarity, lidé budou unavení, některým dojdou peníze na každodenní živobytí. Blíží se Velikonoce, ty jsou o smrti, ale i o vzkříšení, o bolesti, o smutku a zradě a v určitém smyslu nám ukazují, že i tyhle nepříjemné věci do našeho života patří. Je krásné žít na tomto světě, ale jednou ve finále se s tím vším budeme muset všichni rozloučit. Otázka je, kdy to přijde. Jsme ve stresu, co se kolem nás děje. Jsme svědky masového umírání lidí, zatím mimo naše hranice. Ale ta smrt se může dotknout i někoho z našich blízkých. Různé stresy se kumulují do jednoho velkého, který je zatím ještě pod povrchem, ale může vybublat ven. Důležité je dosáhnout vnitřního klidu, pokoje, i s pomocí víry, nebo něčeho jiného. Já si každý den říkám Bože, staň se vůle tvá.

Před pár dny premiér Andrej Babiš zakončil svůj projev v Poslanecké sněmovně modlitbou. Psychiatr Radkin Honzák v rozhlasovém rozhovoru doporučil odevzdat svoji mysl Bohu. Co nám jiného zbývá než se modlit, aby to dobře dopadlo?
Každý z nás cítí, že mezi nebem a zemí existuje něco, co nás přesahuje. Zvedat oči vzhůru a hledat pomoc u Hospodina, to je cesta, která by nám v těchto dnech pomohla.

Zmínil jste Velikonoce, jeden z našich největších svátků v roce. Setkávání a zvyky teď ovšem půjdou na druhou kolej, i tady nás čeká izolace.
Nemuselo by to být na škodu. Velikonoce po dlouhé době budeme prožívat in natura, na vlastní kůži bez oslav v kostelech, odtržených od života. Možná to bude o to cennější. Velikonoce slavíme začátkem jara, kdy se po zimě vše probouzí, je v tom síla a naše naděje, že si s tím příroda, svět a my nějak poradíme.
V době krize je dobré hledat i pozitivní zprávy, nejen že se mezi lidmi vzedmula velká solidarita, ale že v Benátkách si příroda odpočinula a lidé najednou dohlédnou na dno kanálů. Nebo že Čína trochu odlehčila zkoušenému životnímu prostředí.

Nejste sami. Víte, kam zavolat?

Ano, je úžasné, jak se lidé dokázali semknout, šít roušky nebo pomáhat seniorům. Je vidět, že v době krize umíme táhnout za jeden provaz.
Už jsme tu měli povodně. Ty přišly, udělaly neskutečnou škodu, za pár dní voda opadla a pak přišla těžká práce. I tehdy jsme se dokázali mobilizovat, ale to byl jen takový dobročinný sprint. To, co je před námi, bude maraton. Ten nás ještě nikdy neprověřil a neotestoval, nevíme, jaké bude mít dopady. Zatím sledujeme pozitivní zprávy a snad pozitivního bude dál co nejvíce, elán v nás vydrží. Ale bude to dlouhá trať a já bych přál všem, abychom v maratonu pomoci a projevování lásky vydrželi a neobjevily se v nás negativní vlastnosti.

Už jste naznačil, že svět se jednou provždy změnil. Zjistil jste i vy něco sám o sobě, co jste zatím nevěděl?
Jako člověk jsem založením optimista, snažím se rozdávat úsměvy doprava doleva. Teď s nimi možná trošku šetřím, na horší časy. Nemám strach z toho, že se nakazím a mohu umřít. Tuto dobu prožívám možná dvakrát silněji, protože na počátku epidemie dostal můj tatínek mrtvici. Cítím úplnou bezmoc, že za ním nemohu jet. Hranice jsou zavřené, a i kdybych přijel, nepustili by mě za ním. Protože má zasažené mozkové centrum, vnímá realitu trochu jinak. Ptám se sám sebe, na co myslí, nad čím přemýšlí? Že je v nemocnici, proč se za ním nezastavíme, proč tam nejsme? Někdy mi ta opatření přijdou až příliš krutá. Potřebujeme lidství, být pohromadě, být spolu jako rodina. A o to vše přicházíme. Bezmoc ve mně vyvolává emoce. Cítím se bezradný, bezmocný a nic s tím nemohou udělat. Jediné, co mohu, je se s tím smířit.

Abychom nepropadali v těžkých dobách skepsi, měli bychom si představovat něco hezkého před sebou, co nás jednou čeká. Na co se těšíte vy, až pandemie odezní a karanténa skončí?
Zaprvé jsou důležité krátkodobé cíle, na které se člověk těší. Já chodím na zahradu a pozoruji trávník, kterému jsem včera dával umělé dýchání, provzdušňoval ho. Předevčírem jsem se těšil na včerejšek, že to budu dělat. Udělal jsem si pořádek v koupelně, jako další přijde na řadu můj pracovní stůl a udělám si pořádek v knihovničce. A až bude všechna manuální práce hotova, těším se, že si přečtu knížku Hana Aleny Mornštajnové, kterou tu už mám připravenou, a budu si trochu opakovat angličtinu. To jsou krátkodobé cíle. Druhá věc jsou ty dlouhodobé. Asi všichni máme jeden stejný cíl, těšíme se, že to jednou skončí. Snažím se nespecifikovat v čase, neříkat si, že se těším na 1. června nebo 1. července. Nevím, kdy to přijde, ale těším se, až to jednou pomine.

Objevily se i myšlenky, že si lidstvo takovou metlu za své chování zasloužilo. Co si myslíte o podobných úvahách?
Lidé pro svoji psychickou pohodu potřebují najít zdůvodnění, proč se tak stalo. Bude spousta různých vysvětlení a každý si to bude vysvětlovat po svém. Nehledám odpověď na tuto otázku. Stejně ji nenajdeme, proto je zbytečné hledat viníka, kdo za co může nebo jaká lidská činnost to způsobila. Musíme se s tím poprat, nic jiného nám nezbývá. Náš svět už si poradil s různými nákazami, pandemií jsme tu měli hodně. Uvidíme, co tahle s námi udělá a jaký na nás bude mít dopad.

Pošta doručí důchody domů