Jak jste na ARO prožíval krizové říjnové a listopadové dny?
Především v nestandardních podmínkách, často s personálem namíchaným z různých oddělení, který se spolu zpočátku teprve seznamoval. Pak s obavami z nákazy a z toho, že bychom ji mohli zavléci domů. Určitě s nejistotou vyplývající z personálních výpadků a každodenních změn v provozu. S vysokým rizikem, že budeme pracovat ve zcela improvizovaných až válečných podmínkách i při jen o trochu větším množství pacientů. Celé dny jsme trávili v nepohodlných overalech, respirátorech a štítech.
Kdy byla situace nejhorší? Co bylo nejtěžší?
Nejtěžší byla psychická zátěž při nestandardně vysoké úmrtnosti i u relativně mladých a zdravých pacientů, které jsme přijali ještě komunikující a ve vcelku uspokojivém stavu a které jsme viděli posléze den za dnem přecházet do kritického stavu, mnohdy i přes veškerou snahu končícího úmrtím.
Kdo a jak vám při zvládání náporu epidemie pomáhal?
Veškerý personál nemocnice, a to včetně zdravotníků, kteří byli doposud bez zkušeností s intenzivní péčí nebo péčí o infekční pacienty. Velkou pomocí byli i studenti. Pomoc ale nepřicházela pouze z nemocnice, velkou oporou pro nás byly naše rodiny, které nám pomáhaly zajistit třeba péči o děti. V neposlední řadě pak šlo o četné firmy, restaurace i jednotlivce, kteří nás podporovali a podporují různou formou nezištných sponzorských darů.
Co vám jako primáři oddělení covid vzal a co dal? Je možné najít na krizové situaci i něco pozitivního?
Určitě mi COVID stejně jako kolegům vzal mnoho volného času a jistě to nebylo a není nejklidnější a nejjednodušší životní období. Určitá rozhodnutí, která bylo nutné včas udělat, nebyla vždy pozitivně přijímaná. Naopak jsem si udržel vysokou míru důvěry ve všechny kolegy podílející se na péči o pacienty, protože po celou dobu epidemie odvádějí ve velmi náročných a den ze dne se měnících podmínkách zcela profesionální práci.
