Psycholožka: Lidé nevěří, že se to stalo jim

Se smrtí, smutkem a tragédiemi se setkává každý den. Je tou, která naslouchá a obětem či pozůstalým podává pomocnou ruku. Přitom sama musí stále zůstat nad věcí, aby se i ona nakonec neocitla „na druhém břehu“. Policejní psycholožka LENKA VLÁŠKOVÁ už pomohla desítkám lidí.

Od září loňského roku však spolu s kolegy z týmu krizových interventů jede na plné obrátky. V loňském roce totiž u každého krajského ředitelství začal fungovat speciální tým, který pomáhá obětem trestných činů a pozůstalým po tragických událostech.Nataženou ruku už využili pozůstalí v 19 tragických případech. Psycholožku jen tak něco po jedenácti letech u policie nerozhází. Sama však také musí relaxovat. Nejraději si zajde zalyžovat nebo zatančit.

Lenko, můžete nám říct, v jakých případech se můžeme setkat s prací policejních krizových interventů?

Jedná se například o pohřešování malého dítěte, vraždu, loupežné přepadení, znásilnění, sebevraždu, smrtelnou nehodu atd. Tak bychom mohli pokračovat ve výčtu trestných činů a tragických událostí, se kterými se denně setkáváme prostřednictvím novinových titulků nebo televizního zpravodajství. Většinou zprávu vyslechneme, sami pro sebe nebo nahlas zhodnotíme, že nám média servírují jen ty negativní informace, a žijeme si dále po svém. Co když ale „ta“ mimořádná událost postihne někoho v našem okolí, někoho, koho jsme znali, a nebo a o to hůř, naše blízké? CO TEĎ? Teď může přijít na řadu pomoc ze strany policie, pomoc krizových interventů.

Jaké jsou zpravidla reakce lidí na negativní události, které se jich bezprostředně dotýkají?

Nechtějí uvěřit, že se „to“ stalo právě jim. Říkají si, že to nemůže být pravda, protože s dotyčným (poškozeným) byli před chvílí v kontaktu. „Není možné, že by se právě naše milované dítě ztratilo“. „Nevěřím, že se můj manžel zabil při autonehodě“. „To je nesmysl, že se náš syn oběsil!“

A bohužel pravda to je a změnit se nedá. Takovou zprávu vám přijdou říci policisté a věřte, že ani pro ně není sdělení tragické zprávy jednoduché. Většinou máte vztek na policisty, protože to oni vám přišli něco tak strašného říci a navždy změnili váš život. Jistě chápete, že po každé tragické události či trestném činu musí policisté zajistit stopy, zjistit co nejvíce informací od možných svědků, vyslechnout je a hlavně pátrat po pachateli. To je jejich hlavní práce. Policisté si jsou vědomi, že nechat oběti po závažných trestných činech samotné, sami se sebou, někdy i tzv. napospas sami sobě v místě tragédie, kterým může být i bydliště oběti, je strašné. Často je trápilo, že se, s ohledem na řádné vyšetření trestné činnosti, musí soustředit na jiné úkoly a dále nemohou lidem zasaženým náhlou ztrátou pomoci. Možná vás tato informace překvapila, ale je pravdivá a vím to ze své dlouholeté praxe policejního psychologa. Proto nejen mě, ale spoustu dalších policistů potěšilo, že Policie ČR podnikla kroky směrem k dalšímu naplnění svého poslání „Pomáhat a chránit“.

Přiblížíte nám konkrétněji naplnění hesla Pomáhat a chránit po vaší linii a řeknete nám, kdo vlastně krizoví interventi jsou?

Od loňského roku v rámci celé České republiky funguje služba pomoci obětem trestné činnosti. Každé krajské ředitelství policie, a jak jsem řekla Krajské ředitelství policie Pardubického kraje není výjimkou, má k dispozici tým tzv. krizových interventů, což jsou policisté nebo občanští zaměstnanci policie, kteří jsou speciálně vyškoleni pro práci s lidmi, které zasáhla osobní tragédie. Je to výběr lidí, kteří pracují na různých pozicích u policie (pořádková služba, služba kriminální policie a vyšetřování, apod.), a kteří práci krizových interventů vykonávají dobrovolně a nad rámec svých pracovních povinností. V situacích závažných trestných činů spolupracují interventi s Bílým kruhem bezpečí (BKB), což je organizace, která se specializuje na práci s oběťmi trestné činnosti již dlouhou řadu let, má své poradny na několika místech v republice (i v Pardubicích) a hlavně dokáže účinně poskytnout, mimo jiné, psychologickou a právní podporu. Nutno říci, že po osobních tragédiích často člověk není schopen zajistit si pomoc sám, někam zavolat, natož dojít, proto aktivní nabídnutá pomoc je vysoce užitečná.

Co si máme pod pojmem krizová intervence představit?

Nepředstavujte si pod slovem krizová intervence nic tajuplného. Při lidských neštěstích je ze všeho nejdůležitější nezůstat sám, bez pomoci, bez přítomnosti někoho, kdo by byl s námi a třeba jen poslouchal a pomalu nám pomohl pochopit, co a jak se vlastně stalo. První reakcí je šok a popření, že „to“ nemůže být pravda. Poté může mít člověk pocit, že se zbláznil, že se vše odehrává mimo něj, jako by sledoval film nebo poslouchal cizí příběh. V takovém momentu je důležité dotyčného ujistit, že to, co prožívá je něco, na co se nemohl dopředu připravit, co překračuje běžnou životní zkušenost a v tuto chvíli by bylo naopak nenormální neprožívat emoce a nepřipadat si „ztracen“. Každý reaguje na tragédii jinak, někdo pláčem, někdo nevydá ani hlásku, někdo je agresivní a někdo má dojem, že necítí nic. Reakcí je bezpočet už proto, že všichni jsme jedineční. Krizový intervent je člověk, který přijede za obětí nebo pozůstalými a je na místě pouze pro ně, není součástí systému dalšího vyšetřování a zkoumání incidentu. Poslouchá, probírá s vámi, jak se cítíte, má důležité informace, pomůže vám vyřídit nejnutnější záležitosti, zprostředkuje vám eventuální další pomoc, ale hlavně a to je nejdůležitější, je tam s vámi a pro vás!

A kdo mne, jako osobě, která by pomoc potřebovala, tuto službu zajistí? Kdo mne s interventem spojí?

O poskytování této služby policie jsou informováni všichni policisté. Pomoc a spojení se s krizovým interventem vám proto mohou nabídnout a zprostředkovat přímo sami policisté zasahující na místě události nebo operační důstojníci na tísňových linkách, kteří vědí o všech událostech, při kterých zasahuje policie. Pokud se o události dozvím, mohu se i já sama z vlastní iniciativy s pozůstalými spojit. Policisté jsou většinou schopni veškeré okolnosti případu kvalifikovaně vyhodnotit a krizové interventy vyžádat.

Kolik vyškolených krizových interventů má policie v Pardubickém kraji a kolikrát jste v roce 2010 poskytovali pomoc?

V Pardubickém kraji má policie 23 krizových interventů, kteří jsou z různých částí kraje tak, abychom byli schopni se kdykoliv v krátké době dostavit tam, kde nás je právě potřeba. A co se týká samotných intervencí, tak těch jsme měli za rok 2010, od září do prosince, kdy začal tým plnohodnotně fungovat, celkem 19.

Práce psychologa je velmi náročnou. Jak vy sama relaxujete, abyste nemusela časem vyhledat podobnou pomoc?

Každá krizová intervence je velmi náročná a duševní hygiena je v těchto případech nezbytnou součástí práce nejen policejního psychologa, ale celého týmu krizových interventů, abychom mohli nadále lidem být prospěšní a být jim oporou.

Mně osobně velmi pomáhá, že práce policejního psychologa je systém rozmanitých činností, např. včetně dalšího vzdělávání policistů v podobě lektorování kurzů, možnost dalšího sebevzdělávání v rámci celorepublikových seminářů pro policejní psychology a kontakt s kolegy psychology. Moje práce by nešla vykonávat bez toho, aniž by mě stále bavila, bez dobrých vztahů v týmu a na pracovišti, bez podpory rodiny, přátel a bez sportování. Díky své práci si často uvědomuji, že je potřeba se radovat z maličkostí a vážit si zdraví a toho, že prostě jsme.
V neposlední řadě je pro mě velmi povzbuzující jednoduché slovo "díky" z úst člověka, který mi např. zavolá a řekne, že mu velmi pomohlo, že se mnou mluvil v době, kdy prožíval svoji psychickou bolest. To je největší odměna.

Paní doktorko, děkujeme vám za velmi poutavé a poučné povídání. Je něco, co byste vzkázala vašim případným "klientům", jestli se to dá takto říci?

Nechte si pomoci! Tragédie jsou vždy smutné, plné emocí, otázek „proč právě já?“, někdy i hněvu, že si váš blízký sáhl na život a nechal vás samotné. S osobním smutkem můžeme udělat mnoho věcí. Kolikrát je těžké v takové situaci cokoli říci, ale věřte, že úplně nejpodstatnější je o tragédii mluvit a mluvit, neuzavírat se před světem, nepopírat co se stalo, nevytěsňovat myšlenky na událost a neužírat se pocity viny za to, co jsme nemohli ovlivnit. To, co se stalo, se nedá změnit, nedá se to vrátit, ale dá se „to ustát“. Nevyhýbejte se proto rozhovoru se svými blízkými, přáteli a okolím, pokud to zvládnete a není vám to nepříjemné. Nechte o sebe chvíli pečovat a věřte, že i když se nedá negativní zážitek úplně vymazat, dá se zahrnout do vlastní životní historie a s odstupem času i bez následných intenzivních emocí. O vyrovnávání se s traumatem by se dalo psát velmi mnoho, to ale není předmětem tohoto článku. Jeho cílem bylo sdělit, že policie vás v „tom“ samotné nenechá!