Ona vedla kadeřnictví a já si dobře vzpomínám, jak v období plesů stála před vchodem málem fronta, neboť si všechny místní dámy a slečny chtěly nechat udělat frizúru. Tenkrát se blížily Vánoce a lidé v okolí paní kadeřnice věděli, že shání bony na dárky, že má na ně docela slušnou částku v korunách, prý víc než deset tisíc.
Pak ale žena zmizela, docela záhadně, dokonce i její auto stálo zaparkované nedaleko bytu. Technici ovšem našli na gumách a podvozku zbytky zeminy, které prakticky vylučovaly, že by se s autem v poslední době jezdilo jen po městě nebo na silnici. Stopa! Jenže, co si s ní počít?“
„Synkovi se po mamince moc stýskalo, pamatuji si, že tenkrát vylepil na okno ceduli se smutným vzkazem: Maminko, vrať se, budou Vánoce! Pak jsme operativní cestou zachytili informaci, že nějaký Žáček nabízel v hospodě dámský prstýnek, docela podobný tomu, který zmizel společně s onou paní. Stejný Žáček nám procházel seznamem těch, co rozvádějící se kadeřnici nadbíhali. On to byl docela pěknej mužskej – a taky pěknej bejk.
Tak jsme přes prostředníka ten prsten koupili a ukázali ho otci pohřešované: Jo, to je prsten, co jsme dceři koupili k svatbě. Netrvalo dlouho a dotyčný Žáček seděl u nás na židli. Dlouho nechtěl mluvit, pak tvrdil, že potřeboval peníze a kadeřnice mu ten prsten dala, ať ho prodá. To byla podle nás pitomost, kdyby ho paní chtěla založit, půjčí mu peníze.
Ale Žáček trval na svém. Časový snímek, kdy paní kadeřnice mohla zmizet, byl dost široký, takže jsme ho nemohli uvrtat ani na alibi. A obviňte jen tak někoho z vraždy, když ani nemáte tělo. Hodně času jsem s ním strávil, ale pořád ne a ne ho rozmluvit. Začal jsem ho ponoukat, že zkusíme fyziodetekci neboli detektor lži. Popsal jsem mu, že je to něco jako EKG u doktora, že to nebude bolet, že bude jen odpovídat na otázky Ano, nebo ne. Když se ukáže, že mluví pravdu, pustíme ho.
Žáček souhlasil. Fyziodetekce se u nás vždycky dělala jen v Praze, v Kriminalistickém ústavu. Tak jsme s místními experty připravili série otázek, které by mohly prokázat, že Žáček ví o zmizení paní kadeřnice víc, než nám tvrdí. Mezitím Žáček vyzvídal o detektoru víc a víc, asi se mu leccos honilo v hlavě. Už bylo všechno připraveno, už jsem pro něj dokonce přijel do vazby, že ho odvezu do Bartolomějské – jenomže Žáček jako naschvál na poslední chvíli couvnul: Já na ten detektor lži nepůjdu!“
„Ty prevíte, řekl jsem mu, v Barťáku už na tebe čekají doktoři, taky prokurátorka a ty nás takhle vypečeš? To ti jen tak neprojde! Ale Žáček se vám pouze smutně usmál a řekl: Pane majore, odvezte mě k dobrýmu kafe, dejte mně cigáro a já vám povím, kde ta ženská je.
Během pár hodin to skutečně položil. Vylákal kadeřnici někam stranou na venkov, že zná někoho, kdo prodává bony v dobrém kurzu. Tam ji zabil, vzal jí peníze a všechny šperky a pak mrtvolu odvezl jejím autem poblíž železniční trati, kde ji hodil do studny. Potom, co odstranil tělo, zajel autem k bydlišti oběti, a tam odstavil auto. No, udělal to docela chytře, chyby se dopustil až s tím prstýnkem! Dojeli jsme se Žáčkem podle jeho instrukcí až k té studni, paní tam opravdu ležela, hluboko dole ve vodě.
Když hasiči vytáhli tělo, chytali se lidi, obývající nedaleký strážní domek, za hlavu: My jsme si z té vody vařili kávu!,“ končí starý kriminalista své vyprávění a potutelně dodává: „Měli smůlu, v té studni skončila později ještě jedna mrtvola, byla to bohatá lichvářka. Ležela ve vodě dva a půl roku! Myslím, že vím, kdo ji tenkrát zavraždil, ale chyběly nám proti dotyčnému člověku důkazy, takže oficiál〜ně je ten případ dodnes neobjasněný.“
VIKTORÍN ŠULC
