Cestovatel Dan Přibáň: Buď pangejt, nebo pětihvězdičkový hotel. Nic mezi nechci

Jste vystudovaný elektromechanik a také povoláním novinář. Jak se stane z elektromechanika novinář?
Když už ve škole zjistí, že to nechce dělat. Původně jsem se hlásil na střední uměleckou školu a ještě jsem chtěl dělat restaurátora letadel. Na uměleckou mě nevzali a můj táta rozhodl, že půjdu na elektromechanika měřících přístrojů a zařízení. Ale zjistil jsem, že k elektřině nemám žádný vztah. Tím, že nebyla viditelná, mě hrozně štvala. Věděl jsem, že to dělat nebudu. A protože jsem neměl nic vystudovaného, musel jsem dělat něco, co umím. Vždycky jsem psal a měl jsem štěstí, že ábíčko zrovna shánělo elévy, protože potřebovalo omladit kolektiv autorů. Takže jsem tam napochodoval ještě se Zdeňkem Ležákem, současným šéfredaktorem, že půjdeme dělat časopis. Pak jsem psal ještě do VTM, bývalé Vědy a techniky mládeže.

Bali, Filipíny či Kuba. Nejcennější na cestování je čas, říká Kateřina Ostrá

Po jedenácti letech od první výpravy se žlutými trabanty jste loni uskutečnili poslední. Tentokrát jste jeli z jižní Indie přes Nepál, Pákistán, Čínu, Kyrgyzstán do Uzbekistánu a odtud přes Rusko, Ukrajinu a Slovensko do Česka. Co čeká v kině diváky, kteří přijdou na film Trabantem tam a zase zpátky?
Určitě hravější flm, než byl náš poslední z výpravy do Austrálie, který byl dost temný. Při stříhání jsme si dovolili dát tam víc kravin. Navíc tahle cesta byla víc v pohodě. Tenhle film bude takový destilát všech našich předchozích filmů. Myslím, že se nám tam podařilo dostat všechny dobré věci, včetně emocí a vztahů. A za to jsem rád.

V Himálaji jste vyjeli až do výšky 5328 m. n. m. To jde? Vede tam silnice?
Ano, byl to jeden z nejvyšších normálně dostupných průsmyků bez nějakých zvláštních povolení, které většinou potřebujete, protože průsmyky obvykle leží na nějakých hranicích. Průsmyk byl sjízdný, ale nevěděli jsme, jestli bude sjízdný i v trabantu. Druhá věc je, že se stoupající nadmořskou výškou auta ztrácejí výkon. Každých tisíc metrů nahoru padá výkon motoru o deset procent. To znamená, že ve výšce pět tisíc metrů jste na polovině výkonu, a když nemáte skoro žádný výkon ani v nulové nadmořské výšce, tak je to špatné. Trabant má výkon 26 koní v optimálních otáčkách, což má možná i ostřikovač v kamionu.

Kolem světa stopem. Mladí manželé vyráží na dobrodružnou výpravu

Auta máte stále stejná jako při první cestě. Zbylo z nich ve skutečnosti ještě něco původního při tolika opravách?
Z většiny ano, protože pořád měníme totéž. Osmdesát procent auta je stejných, ale bylo v něm mezitím pět motorů. Sedačky, volant, palubní deska, převodovka, to je původní, ale na každou cestu se dával jiný motor nebo nové disky kol. V Samarkandu v Uzbekistánu jsme byli poprvé v roce 2007, teď jsme se tam vrátili a naprostá většina součástek, které jsme přivezli, tam už byla.

Vy jste původně chtěli ukázat, že i s nejlevnějším autem a bez vybavení se dá cestovat po světě. Kolikrát jste této koncepce litoval?
Nikdy. Nás to strašně baví. Tím, že jsme tenkrát přejeli Afriku, jsme ukázali, že to jde, a od výpravy do Jižní Ameriky už to děláme pro zábavu. Jasně, že je to spousta problémů, které by s normálním autem nebyly, ale teprve když osekáte všechno až na dřeň, dostanete se k samotné podstatě dobrodružství. Podobně se jinak bere výstup na horu s kyslíkem, a jinak bez kyslíku. Do filmu je ale trabant výborné auto, protože je pořád o čem točit. Navíc skvěle funguje na lidi. Je roztomilý. Vypadá, jako když si dítě namaluje auto. Také připomíná Mini Cooper, takže jsme byli na polovině zeměkouli Mr. Bean.

Deset nejvyšších vodopádů na světě. Jejich pořadí se díky Čechům měnilo

Jak se sestavuje tým pro takovou výpravu? A už vám s tím někdo seknul?
Nikdo nám s tím ještě neseknul. My ten tým sestavujeme záměrně špatně. Třeba jsme s sebou nikdy neměli mechanika, přitom by se to nabízelo. Tím se lišíme od posádky lodi. Na loď si prostě nevezmete kuchaře, který neumí vařit, ani mechanika, který nic neopraví. Uvedu příklad. Kamarád Lukáš je pražský intelektuál se vším všudy, který neměl ani řidičák a poprvé řídil auto asi měsíc před cestou, když jsme mu zařídili autoškolu. Vzít s sebou takového
člověka nemá pro pohodové fungování výpravy žádný smysl. Když nám vyprávěl, co všechno umí, nic z toho se nám nehodilo.

Ale zase to funguje ve filmu, protože na něm je strašně vidět, jaký je taková cesta nápor na psychiku. To samé je náš Polák Radek, který je sice šikovný mechanik, ale neustále ztrácí pasy a je to velký „trouble maker“. Tým není postavený správně, ale pro film generuje příběh, který potřebujeme. Celý náš projekt je obrovský kompromis na mnoha úrovních. Třeba jsme zjistili, že lepší než drahá akční kamera je obyčejná kamera na záznam dopravních nehod, která by nikdy neměla přijít na velké plátno, jenže horší technická kvalita materiálu je vykompenzovaná zaznamenaným příběhem.

Naposledy jste byli na cestě pět měsíců. To si všichni vzali v práci neplacené volno?
My už to máme tak, že většina lidí z týmu jsou na volné noze. Ale náš Honzík, šofér malucha (polský Fiat 126 – pozn. red.) pracoval jako železniční hasič a dlouho řešil, jestli dostane v práci volno, a protože mu ho nedali, tak dal výpověď. Po výpravě ho vzali zpět do jiného sboru. Kamarád Aleš Vašíček zase předtím, než jsme jeli do Jižní Ameriky, dělal na Nově ve zpravodajství. Také ho nechtěli pustit, tak odešel. Jel s námi, oni zjistili, že umí, a nejenže ho vzali zpátky, navíc mu dali vyšší plat a ještě připravuje magazín Víkend, který ho baví daleko víc než zprávy.

Tatra pojede opět kolem světa. Unikátní expedice se můžou zúčastnit i zájemci

Kdo cestu financuje?
Na začátku jsme si to platili v podstatě sami. Vtipné bylo, že nám jeden instalatér z Podolí dal dvacet tisíc, protože se jeho firma jmenovala stejně jako náš trabant Egu. Ovšem stálo nás to asi čtvrt milionu a většinu peněz jsme si zaplatili sami, většinu já, přestože jsme měli na autech spoustu log, ale to proto, že se nám to líbilo. Mimo jiné tam bylo ohromné logo olejářské firmy, která nám za to dala 60 litrů oleje. Litr oleje stojí 150 korun.

Firma, která dělá energetické nápoje, nás zpočátku sponzorovala tak, že nám dala plechovky s pitím, což nás potěšilo, ale cestu to nezaplatilo. Většinu jsme jich nechali klukům v dílně a zbytek nám utrhl poličku v autě. Stejně si spousta lidí řekla, že můžeme cestovat, protože máme sponzory, kdežto oni je nemají, tak nemůžou. Když jsme jeli do Afriky, bylo to podobné. Zlom nastal před výpravou do Jižní Ameriky, kdy jsme vyhráli soutěž o nejlepší reklamu na Google Chrome.

Oni nám dali na naše poměry spoustu peněz, které jsem vrazil do té cesty. Byl to risk. Věděl jsem, že z výpravy natočíme seriál, ale ještě jsem nevěděl, jestli o něj bude nějaká televize stát. Po úspěchu africké výpravy už jsme sehnali i nějaké sponzory a začali jsme jako jedni z prvních v Česku koketovat s crowdfundingem (způsob financování, při kterém větší počet jednotlivců přispívá menším obnosem k cílové částce požadované pro realizaci projektu – pozn. red.). Pak jsme čtyři měsíce makali a nevěděli jsme, jestli z toho něco bude. Shodou mnoha náhod a okolností se pak seriál podařilo dostat na Českou televizi a celá investice se nám vrátila, i když ne v penězích, ale publicitě a možnosti jet dál. Teď jsme využívali kombinaci sponzorů a crowdfundingu, který je sice náročný na komunikaci, ale uvolnil nám ruce. Od Austrálie už nejsme v minusu, ale na nule, což je úspěch.

Jak jsem pochopil, tak v západní Číně, kde jste podle svých slov zažil nejhorší okamžiky ze svých cest, hlídá každý každého. Jak se navenek chovají tamní obyvatelé?
To byla normalizace na třetí. I když lidi jsou tam úplně v pohodě. Tam jsem pochopil, jak si asi připadal západní Němec, který se přijel podívat do Československa v 80. letech. Nic mu nechybělo, nic  mu nehrozilo, jenom to všechno bylo strašně divný. Otlučené domy, divná auta i poměry, ale pohyboval se v nějakém svém prostoru, kam na něj nikdo nemohl. Čína také nemá důvod nějak vystupovat proti cizincům, i když tam fungují různé absurdity, jako třeba když chcete jet do Číny motorovým vozidlem, musíte mít průvodce. Když tam pojedete na kole nebo půjdete pěšky, nikoho to nezajímá. Stejně jako když tam přiletíte a půjčíte si auto. Je to takové tragikomické, ale jenom ve chvíli, kdy víte, že můžete kdykoliv odjet.

Normální Číňan dostane pas a může cestovat po světě, není zavřený za železnou oponou, ale u Ujgurů, kteří žijí v Sin-ťiangu, to není tak jisté. To je „nejprofízlovanější“ část Číny, všude tam jsou kamery. Je tam také spousta kontrolních stanic, kde skenují celá auta. Ujgury drží pod krkem, mají pro ně speciální převýchovné tábory, ve kterých je odhadem půl milionu až milion lidí z celkových osmi milionů. Náš průvodce nám nikdy neřekl, nedělejte to, to se nesmí. On říkal, nedělejte to, vy odsud odjedete, ale já tu budu muset zůstat. Máte obavu o něj, abyste mu nezpůsobili problémy. Bylo to nepříjemné, i když nikdo vlastně nepříjemný nebyl, dokonce ani policisti.

Mnohem horší jsme zažili v bývalých sovětských republikách, kde není policista od toho, aby vám pomáhal, ale od toho, aby vás nachytal. Číňani byli milí, ale člověk z nich měl pocit, že kdyby překročil nějakou hranici, tak už by milí nebyli. Zkrátka normalizace. A možná té realitě v Sin-ťiangu víc odpovídají 50. léta u nás. Kdybyste sem tehdy přijeli, viděli byste rozvíjející se stát, spokojené lidi, nové domy, krásná nová auta, ale do toho máte lidi zavřené v uranových dolech, piloty RAF v lágrech a podobně. Tím, že jsem zažil konec normalizace u nás, tak mě to ještě víc zamrazilo.

Cesta do Jordánska. Jen čtyři hodiny letu za dobrým jídlem i nevšedními zážitky

Cestujete do zahraničí i jinak než trabantem?
Skoro ne, když nepočítám, že jsme teď byli s dcerou v Disneylandu. Já osobně mám problém jet jen tak na dovolenou, protože bych tam trpěl, že se to netočí. Měl bych pocit, že jsem tam zbytečně, když z toho mohl být takový hezký film. Spousta lidí se diví, že mám rád drahé hotely. Buď budu spát v pangejtu na plachtě, anebo v hezkém drahém hotelu. A hrozně mi vadí to, co je mezi tím. Já bych neměl problém jet do pětihvězdičkového hotelu s dobrou snídaní, s pršutem, syrečky a čerstvým džusem. Anebo být špinavý od oleje a pak sebou plácnout na zem. To, co je mezi, mě nebaví.