Jakou cestou jste se k seriálu Dáma a Král dostal?
Už to bude rok a půl, co jsem byl s Kanceláří Blaník na filmovém festivalu Finále Plzeň. Přijeli tam i producent Vláďa Šlager s režisérkou Slobodankou Radun a se scenáristou Štefanem Titkou, kteří mě s rolí Milana oslovili. Říkali, že by chtěli Dámu a Krále posílit o jednu postavu, která by byla trochu komická a zároveň záhadná. Mně se tahle jejich vize líbila. Kápli jsme si do noty, a tak jsme udělali několik kamerových zkoušek s Terezou Hofovou, aby se zjistilo, jestli se k sobě před kamerou hodíme. Fungovalo to, za což jsem rád. Tohle natáčení mi totiž kromě práce poskytuje i poměrně velkou zábavu. Postava Milana mě baví v tom smyslu, že o ní dlouho moc nevíme. Ale v dalších sériích se s každým dílem víc a víc odhalí: kdo to je, jak se doopravdy jmenuje a jak to je se vztahy v kanceláři. Samozřejmě dojde také na zodpovězení otázky, jestli se Prokop (Matěj Hádek, pozn. red.) s Milanem zná.

Podle jakého klíče postava Milana vznikala?
Jeho charakter jsme hledali společně s tvůrci, režisérem, producentem i scénáristy, kteří postupně s každým dílem vymýšleli nové a nové možnosti, co by mohl Milan všechno umět a dokázat. Oťukávali jsme, co postava snese a čeho je schopná – snese téměř všechno a i já to dokážu uhrát. Milana můžete vyhodit dveřmi, ale on vám během chvíle vleze zpátky oknem. Jde si totiž cíleně za tím, co chce zjistit. Hodně věcí se mu při tom také nepodaří, z čehož pak vznikají vděčné komické situace.

Neměl jste strach, že vás budou diváci srovnávat s oblíbenou postavou Prokopa, kterého hraje Matěj Hádek?
Strach ne, spíš jsem doufal, že nám to společně vyjde a diváky bude nová postava Milana zajímat a bavit. Stala se z toho trochu vtipnější detektivka, což byl risk, který naštěstí vyšel. Těší mě to o to víc, že jsem Dámu a Krále sledoval ještě před tím, než jsem nabídku dostal. Liší se totiž od jiných klasických detektivních seriálů, kterých se teď vysílá spousta. Nemusíme používat násilí ani drsné scény, vše se snažíme vyřešit z pohledu právníků – tedy inteligencí a metodou dedukce.

Znal jste se s Terezou Hofovou před natáčením Dámy a Krále?
Jen trochu, z několika projektů, ale až během natáčení Dámy a Krále jsme se sblížili. Zpočátku jsme se oťukávali, teď jsou z nás, myslím, už fakt kamarádi, přátelé, kteří si dokážou říct i konkrétní věci k herectví, stejně jako mluvit otevřeně o tom, jak je blbý, že právě nejsme s našimi rodinami.

Při kterém natáčení jste se potkali?
Na filmu Bůh s námi – od defenestrace k Bílé hoře a pak také v seriálu Svět pod hlavou. Vzpomínám si i na to, že jsem se byl kdysi podívat ještě v Divadle Disk na představení Polaroidy, absolventské inscenaci Terezina ročníku.

Hrál jste již v několika detektivních seriálech. Například ve všech třech sériích Labyrintu…
Na tomhle seriálu se mi líbilo, že se jeden příběh prolínal všemi sedmi částmi a v každé epizodě se kousek záhady odkrýval. Šlo o moc fajn práci s Jirkou Strachem. Navíc jsem to měl přímo u nosu, protože se točilo v Brně, tedy kousek od mého domu. Nemám sice rád horory, ale tyhle detektivky ve mně navozují příjemné napětí, hezky to člověka rozechvěje, baví ho a má chuť se podívat na další díl. Už když jsem četl scénáře, vnímal jsem je doslova jako knížku, tak mě bavily.

Na jaký natáčecí den Labyrintu rozhodně nezapomenete?
V druhé sérii jsem měl hodně natáčení v terénu. Vzpomínám si na jeden den, kdy jsem měl během zátahu vykopnout dveře. Byl jsem nervózní, abych to udělal správně a zároveň abych dveře nezničil, kdyby se musel obraz přetáčet. Navíc jsem cítil velké napětí, protože moje žena byla těhotná a ten den měla termín porodu našeho druhého syna. Takže jsem vykopnul dveře, natočil záběr, sedl do auta a jel k porodu. Na to se nezapomíná!

Když mluvíme o detektivkách, nejde nezmínit právě reprízovaný Svět pod hlavou, kde jste hrál esenbáka…
Tohle je podle mě hodně povedený detektivní seriál. Protože jsem ročník 1983 a moc věcí si z období totality nepamatuji, bral jsem to i jako zajímavý výlet do tohoto drsného světa. Vyzkoušel jsem si, jaké se nosilo šílené oblečení, v jakých autech, tedy spíš plechovkách se jezdilo. Musel jsem nosit tu děsnou esenbáckou uniformu z umělého materiálu, kdy jsem měl fakt pocit, že jsem úplně nahý. Buď v ní bylo šílené vedro, nebo zima. V jednom dílu jsem také musel mlátit obuškem jakéhosi živla. Hodně divný zážitek. Zajímalo by mě, co asi zažívali policisté, když museli do někoho takhle hlava nehlava mlátit…

V dalším detektivním seriálu, v Principu slasti, hrajete pro změnu patologa. Asi dost jiný svět?
Ano, jde o patologa, který vyšetřovatelům přináší informace napomáhající k rozuzlení případu. Točili jsme v Hředlích, kde je stará vojenská nemocnice. Za komunistů to byl obrovský nemocniční dům, který měl sloužit jako lazaret pro komunistické pohlaváry, kdyby vypukla atomová válka. Byl zařízen pro ty nejvyšší členy ÚV KSČ. Nezapomenu například na scénu ve sklepě, kde byla fakt příšerná zima a já tam měl prohlížet ležící mrtvolu. Chudák holka musela v té strašné zimě ležet na zemi skoro nahá. Já nad ní říkal celkem složitý text plný odborných informací, které se prostě musejí vysvětlit divákům správně, šlo o důležitá fakta pro děj. Byl jsem proto v dost velkém stresu, abych řekl všechno správně, aby tam ta herečka kvůli mně nemusela zůstávat na podlaze další půlhodinu. Byla mi zima za ni. Hrát mrtvolu je hodně nevděčné. (směje se)

Čtenáři by mi jistě neodpustili, kdybych nepoložil otázku, jak se s odstupem času díváte na sitcom Kancelář Blaník?
Jako na skvělou anabázi neskutečných zážitků a zkušeností. Nečekal jsem, že by se z toho mohl stát takový fenomén, že bychom z toho udělali film, že bychom chodili v reálném čase mezi kandidáty na prezidenta a uváděli je do rozpaků svými otázkami. Mezi mé nejsilnější zážitky ale patřila akce, kdy jsme dělali podpisovou kampaň, při níž jsme potřebovali získat podpisy od padesáti tisíc občanů, aby se náš kandidát Blaník mohl účastnit voleb na prezidenta. Bylo to akorát v době, kdy hodně zdražilo máslo a my lidem za podpis dávali malé máslíčko, co se dostává v hotelích. Bylo neskutečné, jak po něm někteří bláznili a zajímalo je jen, aby máslo získali. Je děsivé zjistit, co lidi dokážou pro takovou maličkost podepsat…

Nyní hlavně natáčíte. Mohou vás diváci vidět i v divadle?
Jsem teď na volné noze, v divadle mám momentálně jen tři věci. Jednu v Národním divadle Brno s názvem Improvizovna na scéně Reduty, v Divadle Bolka Polívky komedii Srnky a s Markem Danielem, Pavlem Liškou a dalšími kamarády jezdíme po republice s představením Commedia Dell’Arte, které nás moc baví. Na divadlo teď holt není tolik času, kromě natáčení mám totiž kapelu BomBarďák, která je také velkým žroutem času. Děláme lehčí, ničím nezatěžkané písničky pro radost. Není v tom žádný kalkul, poslouchají je hlavně děti.

Zkoušíte si je nejdříve na synech?
Jasně, i oni nás poslouchají. Teď právě vydáváme nové CD, a tak ho jedou stále dokola. Jenže čas od času přijde období, kdy mě hned po nástupu do auta upozorní, abych hlavně nepouštěl žádné svoje ani mámino CD (Michalovou manželkou je herečka a muzikantka Eva Kratochvílová – pozn. red.). Někdy nás už mají asi plné uši… (směje se)

JIŘÍ LANDA