Moc mě baví chodit po sekáčích a hledat tam různé poklady. Mám vždy velkou radost, když tam najdu nějaký super kousek za pár korun, navíc tím ani neuškodím planetě. Mrzí mě, že se tady na obchody s oblečením z druhé ruky povětšinou kouká skrz prsty, že je to něco hnusného a špinavého. Začala jsem tak na svém blogu a i na Instagramu lidem ukazovat, že se tam dají sehnat super věci za pár korun a navíc tím zamezí tomu, aby spousta oblečení skončila na skládce nebo ve spalovně i přes to, že je stále nositelné. Smysl secondhandu je mi poslední roky ohromně sympatický a jsem ráda, že se to čím dál tím víc propaguje. Možná, že se z toho už stal jakýsi trend, který ale podle mě není vůbec na škodu

Ve všem si víc vážím toho, když se člověk něco učí sám, než když jde na kurz nebo si k tomu vystuduje školu. Ze začátku jsem nad kurzem šití ale přemýšlela. Měla jsem totiž za to, že nejsem manuálně zručný člověk. Nikdy jsem neměla na takové věci trpělivost. Jako malá jsem chodila na malování nebo na keramiku a nesnášela jsem to. Postupně jsem se k tomu ale nějak dostávala sama. Pomohla mi i teta, která sem tam něco šila, povětšinou dekorace do bytu. Jednou jsme se o tom bavily, jestli to vůbec je nebo není pro mě. Začala jsem o šití víc přemýšlet, ale chtěla jsem si zkusit, jestli by mě to vlastně vůbec šlo a bavilo. Přeci jen šicí stroj není stokorunová záležitost. Nakonec jsem si koupila stroj a za půl roku nadávala, že jsem do toho víc neinvestovala a nekoupila si lepší.

Ze začátku jsem hledala různé návody na to, jak se naučit pořádně šít. Všude na mě vybíhala doporučení, že nejlepší je se nejdřív naučit ty nejjednodušší věci – povlaky na polštář, ubrusy a tak dále. Věděla jsem ale, že já takové věci nevyužiju a navíc mi to připadalo hrozně primitivní. Chtěla jsem si ušít sukni nebo halenku, ne ubrus. Přeskočila jsem tak v podstatě všechny základy a pustila jsem se rovnou do toho, co mě bavilo. Začínala jsem tím, že jsem z košil šila sukně, topy se spadlými rameny, tílka a šaty. Plus minus před dvěma roky jsem se dostala k vyšívání. Našla jsem si obrázky jemných linií a na košile je začala vyšívat. Poslední dobou přemýšlím, jestli je možné, aby se člověk naučil kreslit. Vadí mi totiž, že nemám vlastní motivy. Kdybych si to, co tvořím, uměla udělat celé sama, bylo by to pro mě ještě o kus lepší. Prodej vyšívaných košil ale určitě neberu jako nějaký zdroj obživy. Beru to tak, že prodávám něco, co bych už sama neunosila. To, že to můžu poslat dál někomu, kdo z toho bude mít radost, je jen dobře. Já si tvořím a někdo to odnosí. Nechtěla bych to ale tvořit ve velkém a mít to jako hlavní příjem, je to prostě můj koníček.

Na zakázku nešiju. Často se mě na to lidi ptají, ale já nechci. Sice by to pro mě byl jasný výdělek, zároveň ale cítím, že je to závazek, který by mi byl hrozně nepříjemný. Tím, že beru věci ze sekáče, nemůžu nikomu slíbit, že seženu přesně to, co on si představuje. Na celém vyšívání mě baví, že do toho dávám to, co se líbí mně – linie, minimalistické obrázky. Celé to o mně, mém vkusu i vnímání leccos vypovídá. Nebavilo by mě, kdyby mi někdo řekl, ať mu na tričko vyšiju třeba pivo nebo podobiznu jeho dítěte. Chci se držet v nějakém svém duchu tvoření, mít svoje obrázky a střihy. Nechci se podřizovat tomu, co chce někdo jiný. Dávám značce svůj design, který o mně vypovídá a já ho nechci měnit. Nejde mi tak o to uspokojovat poptávku po něčem, ale dělat si ten můj koníček podle svého.

Dost jsem přemýšlela nad tím, jestli není jedním z mých cílů ušít si svoje svatební šaty, kdybych se někdy vdala. Já jsem na vzhled totiž hrozný minimalista a vždycky když se na nějaké šaty koukám, připadají mi hrozně přeplácané. Jenže ušít si svatební šaty není jen tak, právě kvůli tomu, z jakých jsou materiálů. Já používám bavlnu, což je pevný materiál, který spolupracuje a není tam v podstatě co zkazit. Ale krajky nebo jemné látky, které kloužou, to je úplně o něčem jiném. Proto by to pro mě znamenalo posun, co se týká právě té mé rukodělné tvorby. Mým cílem je ale spíš oslovit co nejvíc lidí. Ne proto, aby si kupovali moji módu, ale aby si uvědomili, jaký dopad mají konvenční značky na planetu.