Kliknutím zvětšíteOndráš byl prvorozeným synem janovického rychtáře („fojta“) Ondřeje Fucimana a jeho ženy Doroty. Jeho rodina patřila údajně k nejbohatším selským rodům na frýdeckém panství. „Ondrášův otec dostal svého času k užívání na 20 let Lysou horu,“ píše na svých stránkách jeho rodná obec Janovice.
Do školy chodil Ondráš ve Frýdlantě a pak na piaristické gymnázium v Příboře, podle janovické kroniky ho ale kvůli jeho divokosti po šesti letech ze školy vyloučili.
Cesta ke zbojnictví
Vrchnostenský útisk vyvolal v roce Ondrášova narození po celých Čechách ozbrojené selské povstání a ani po jeho krvavém potlačení nenastal klid. Na Valašsku a na Těšínsku vedla selská nespokojenost ke vzniku zbojnických družin, do nichž se sdružovali zchudlí sedláci a účastníci dalšího poraženého protihabsburského povstání, které v letech 1703 až 1711 vedl sedmihradský kníže František II. Rákóczi (jedním z těchto povstalců byl i již zmíněný legendární Jánošík).
Sám Ondráš založil zbojnickou družinu ve spolupráci s Jiřím Fucimanem, kterému se začalo přezdívat Juráš. Přes shodné příjmení obou mužů nešlo zřejmě o bratry, většina pramenů je zmiňuje jako druhy z dětství.
Přesný důvod, proč se dal na zbojničení právě Ondráš, který byl nejstarším synem významné místní osobnosti a měl zajištěnou budoucnost (po svém otci by převzal fojtství), není jistý. Podle kopřivnického historika Jiřího Tichánka, autora knihy "Ondráš, po stopách legendárního zbojníka, mohl být příčinou incident na vojně. „Některé prameny uvádějí, že tam dokonce měl zabít důstojníka, a proto dezertoval,“ uvedl před lety Tichánek pro Frýdecko-Místecký a Třinecký deník.
Zbojnická tlupa, sdružující mladíky z Malenovic, Raškovic, Sedliště, Staříče, Paskova, Starého Města u Frýdku, od Těšína a nejvzdáleněji od slovenské Turzovky, se scházela na Lysé hoře, kterou Ondráš dobře znal, a loupila v okolí Vsetína. Podobně jako tlupa Juraje Jánošíka čítala zhruba 30 zbojníků, a začala také „operovat" ve stejné době, tedy v roce 1711, kdy bylo rozdrceno Rákocziho povstání.
O žádné braní bohatým a dávání chudým ale navzdory mnoha pozdějším pověstem nešlo - Ondrášovým zbojníkům bylo celkem jedno, koho okradou, a mezi oběťi jejich loupežných přepadení patřili jak představitelé šlechty, tak drobní obchodníci nebo i úplní chudáci, kteří se jim náhodou připletli do cesty.
Ke cti lze snad Ondrášovi přičíst to, že podle dochovaných soudních zápisů (z pozdějšího procesu s jeho zbojnickými druhy) nikoho při svých přepadeních nezabil. I to měl mimochodem společné s Jánošíkem, jemuž rovněž nebyla prokázána žádná vražda.
Zrada, která se nevyplatila
Podle mnoha pozdějších legend o Ondrášovi mstil zbojník panské křivdy a útisk na prostém lidu, ale jeho zástupce Juráše se postupně zmocňovala závist a touha převést velitelskou funkci na sebe. Když se tedy Jurášova sedmičlenná družina bavila v krčmě ve Sviadnově a Ondráš v tanci se svou milou, šenkýřovou dcerou Dorotkou, přestal dávat pozor na svůj „kouzelný obušek“, s jehož pomocí každého přemohl, Juráš mu ho vytrhl a Ondráše zabil…
„Ve skutečnosti se část zbojníků z Ondrákovy tlupy rozhodla vrátit k pokojnému životu. Zlákaly je slib beztrestnosti a vysoká odměna,“ uvádí obec Janovice.
Pravdou je, že Ondráše zabil dne 29. února 1715 opravdu Juráš a že se to stalo skutečně uprostřed zábavy ve sviadnovské hospodě „U Matky Hedviky“. Ondrášovo tělo pak bylo dopraveno na frýdecký zámek, kde bylo rozčtvrceno a pro výstrahu rozvěšeno po stromech na frýdeckém panství.
Zrádnému zbojníkovi ani jeho druhům (Jiřímu Polendovi, Ondřeji Chlopčíkovi, Bartkovi Pavloškovi a Jiřímu Vojtkovi) však Ondrášova vražda žádné štěstí nevynesla. Samotný Juráš sice dostal za Ondrášovu likvidaci grunt, ale protože se svými kumpány dál pokračoval ve zbojničení, rozhodly úřady nakonec o tvrdém zakročení proti nim.
Všichni byli pod příslibem udělení císařské milosti a vyplacení peněz vylákáni do Těšína, kde se dobrovolně ohlásili u tamějšího rychtáře. Namísto císařského dekretu a plných měšců je ale čekala ozbrojená stráž a úřední oznámení, že budou v železech vsazeni do vězení. Juráš prý rozpoutal rvačku, ale připravená stráž zbojníky přemohla.
Následoval soudní proces, v němž Juráš dostal trest smrti. Rozsudek byl podle janovických legend vykonán veřejně lámáním údů pomocí těžkého okovaného kola, což byl obvyklý způsob vyhrazený pro loupežníky, podle jiných zdrojů byl ale 17. dubna 1717 oběšen. Jeho druhové skončili na galejích v Rijece, kde byli přikováni k veslům.
Inspirace umělců
Ondráš podobně jako Jánošík inspiroval nejen lidovou kulturu, ale i mnohé slavné umělce. Kromě pověstí se k němu vážou i lidové písně a lašský mužský tanec „Ondrášův skok“, psali o něm čeští i polští spisovatelé a básníci (například Petr Bezruč), hudební skladatel Ilja Hurník o něm vytvořil balet Ondráš a Václav Kašlík operu Zbojnická balada. Ondrášovy rodné Janovice každoročně pořádají folklórní Ondrášovské slavnosti a několik restaurací na Frýdecko-Místecku nese jeho jméno.
Budova hostince U Matky Hedviky, v níž Ondráš kdysi přišel o život, se podle historika Tichánka ve Sviadnově dočkala dnešních dnů, stala se ale součástí hospodářského stavení. Sklepy i vnitřní prostory však dál napovídaly, jaké bylo její původní využití.
24
1
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
