Předchozí
1 z 6
Další

Před dvěma se chystal na reprezentační okno proti Francii a do Ruska. A letos? Svislé desky u palubovek vyměnil za vodorovné. Nejsou na nich instalovány koše, ale svěrky či upínáky. Bývalý pardubický basketbalista Ondřej Kohout se rozhodl odejít z prostředí dlouhánů do truhlářské dílny!
Jak se říká: Tělo nepřekecáš… Ještě mohl nějakou tu sezonu sbírat míče pod oběma koši. Mozek mu však vyslal jasný signál: Nelámej to přes koleno… A jelikož se jeho zdravotní problémy dotýkají právě spojovacích aparátů dolních končetin, řekl si Ondřej Kohout dost.

VE SVÉM ŽIVLU. Když může pracovat se dřevem, je bývalý pardubický basketbalista nejšťastnějším člověkem na světě…Zdroj: respondenta

„Strávil jsem deset let v profi basketu. Byly bohaté nejenom na úspěchy, ale bohužel také na zranění. Sám na sobě jsem poznal, že tělo už má dost a už ho nechci tlačit do dalších profesionálních sezon. Hlavním strašákem bylo riskování kvality života v pozdějším věku,“ přiznává Ondřej Kohout.

Ondřej KohoutZdroj: Deník

„Skončil jsem kvůli kolenům, ale ne tak, že bych nemohl hrát vůbec. To ne. Patrně bych byl schopen několik dalších sezon odehrát. Otázkou ale je, jestli by to nebylo přes sílu a nepřineslo to s sebou nějaké důsledky,“ dodává Kohout. Basketbalová budoucnost, jak v to podobných případech chodí? Manažerské místo či prostor u mládežnických týmu? V jeho případě rezolutní ne.

Buzzer beater Kohout.Zdroj: DENÍK/Luboš Jeníček

„V tu chvíli mě to nelákalo. Možná potřebuji na pár let vystoupit z basketbalového kolotoče. Takže jsem se začal realizovat v úplně jiném prostředí. Vydal jsem se cestou mého obrovského koníčku, kterým je truhlařina. Měl jsme tu možnost věnovat se jí okrajově už během kariéry. V posledních dvou letech jsem mezi tréninky chodil pomáhat do jedné truhlárny, kde jsem si čistil hlavu. A teď se ze mě stal truhlář na plný úvazek. Je to pro mě nový začátek. Mám ještě spoustu věcí, co se učit. Plynule jsem přišel do úplně jiného odvětví. Truhlařina je to, co mě teď živí. A strašně mě baví,“ vysvětluje.

Ondřej Kohout mezi opavskými hráčiZdroj: Deník/Luboš Jeníček

„Pro mě byla práce se dřevem vždy obrovský koníček. Své v tom sehrály geny. Vím, že mí pradědové byli truhláři, ale ty jsem nikdy nepoznal. Můj děda byl všestranný řemeslník, který uměl všechno. To samé táta. A tak to mám v sobě už od dětství. Vlastníme dvě chalupy a po předcích tam zbyla velká dílna. Je v ní spousta nářadí, které pamatuje i tři generace. Když jsme o prázdninách s bráchou nemohli kvůli počasí chodit ven, tak jsme se zavřeli do dílny. Brali si kusy dřeva a do něho mlátili, řezali a postupně z něj dělali, co nás v tu chvíli zrovna napadlo.

Ondřej KohoutZdroj: FIBA

„Odjakživa co jsem mohl, tak jsem si vyrobil ze dřeva sám. Běžně pro rodinu to dělám já. Příbuzenstvo si nějak zvyklo, když potřebuje něco se dřevem, volat mě jako prvnímu,“ říká.
Na druhou stranu může být rád, že po něm něco zůstane. Pohled do basketbalových statistik není k zahození, nicméně taková pergola, skříň nebo zahradní domek to už je vážně něco. „To je další důvod, proč mě práce se dřevem tak baví. Notabene, pokud se dílo povede. Ten pocit je srovnatelný s vítězstvím na hřišti. Člověk navíc fyzicky vytváří něco, co po něm zůstane. A možná ho i přežije,“ pochvaluje si Ondřej Kohout.

Ondřej KohoutZdroj: Luboš Jeníček