Koordinované bombové útoky proti ekonomickým, vojenským a politickým cílům v Severním Irsku spustila IRA v roce 1969 a v roce 1972 jich nakonec provedla celkem 1300. Krvavý pátek patřil k těm nejhorším.

Podle britské BBC odpálila IRA v tento den 22 bomb během 75 minut, podle webu Military History dokonce 26 bomb během 80 minut. Naprostou většinu z nich ukryli teroristé do aut, zavezených na místa, kde měla vybuchnout. Exploze zabily sedm civilistů a dva britské vojáky, zraněno bylo 77 žen a dívek a 53 mužů a chlapců. Teror byl zčásti reakcí na krach rozhovorů mezi IRA a britskou vládou.

Tato jednání vedla s vedením prozatímní IRA tajně britská vládní delegace, vedená ministrem zahraničí pro Severní Irsko Williamem Whitelawem. Vzájemné rozhovory probíhaly na přelomu června a července 1972. Vůdci IRA v jejich rámci souhlasili s dočasným příměřím od 26. června, které mělo trvat, dokud rozhovory neskončí. Od Britů požadovali stažení britské armády ze Severního Irska do roku 1975 a propuštění uvězněných členů IRA. Whitelawova delegace to ale odmítla a rozhovory se zhroutily. Příměří skončilo 9. července. A 12 dní poté IRA znovu udeřila.

Chvíle hrůzy

První nálož explodovala ve 14:10 v uzavřeném dvoře autobusového nádraží Smithfield a způsobila rozsáhlé škody v okolí. O pět minut později vybuchla další, až 23kilogramová bomba v hotelu Brookvale na Brookvale Avenue. Podle Military History ji tam nechali v kufru auta tři muži vyzbrojení samopaly. Tyto exploze se ještě obešly bez zraněných a mrtvých.

Následovaly další výbuchy na vlakovém nádraží York Road, v taxikářském depu Star Taxis na Crumlin Road a v autobusovém depu společnosti Ulsterbus na Oxford Street, zdaleka nejfrekventovanějším a nejvyužívanějším autobusovém nádraží v Severním Irsku. Tahle bomba si vyžádala nejvíce obětí a způsobila také nejdrastičtější zranění. Některá těla rozervala doslova na kusy, což později vedlo k tomu, že úřady odhadovaly počet mrtvých na vyšší číslo, než kolik jich skutečně bylo. Televizní záběry hasičů, kteří museli na nádraží sbírat části těl do plastových pytlů, šokovaly celý svět.

Při explozi zahynuli dva britští vojáci (teprve devatenáctiletý Stephen Cooper a sedmadvacetiletý Philip Price), tři náhodní civilisté (patnáctiletý William Crothers a dva dospělí muži ve středním věku Thomas Killops a Jackie Gibson), dále teprve osmnáctiletý člen Ulsterské obranné asociace Wiliam Irvine a jeden z řidičů autobusů Jackie Gibson. Téměř 40 lidí bylo zraněno.

Centrum Belfastu začalo více než co jiného připomínat město pod dělostřeleckou palbou. „Budovy zahalila oblaka dusivého kouře. Exploze střídaly jedna druhou tak rychle, že téměř přehlušily hysterické výkřiky zpanikařených nakupujících,“ píše spisovatel Ed Moloney v knize Tajné dějiny IRA.

A apokalypsa stále pokračovala. Bomby začaly vybuchovat na železničních i autobusových stanicích, u bank, před obchodními centry i v garážích. „Berte to jako zprávu britské vládě, že IRA může udělat a udělá z města obchodní poušť, pokud její požadavky nebudou splněny,“ okomentoval později Krvavý pátek náčelník štábu IRA Seán Mac Stíofáin. 

Následoval menší exodus obyvatel města. Na všech silnicích se okamžitě vytvořily dopravní zácpy a jejich okraje olemovaly desítky až stovky stopařů, kteří neměli vlastní auto. Uprchnout se snažily tisíce lidí.

Hlavním organizátorem prý akce otřásla

Následky bombového útoku byly natolik děsivé, že vyděsily i samotné předáky IRA. „Když začaly vybuchovat bomby, byl jsem právě v Leeson Street. Pamatuji se, že jsem si pomyslel: Tohle už je moc,“ uvedl o řadu let později v rozhovoru zprostředkovaném Boston College velitel belfastské brigády IRA Brendan Hughes, který byl hlavním organizátorem akce.

Podle svých slov sice trochu předpokládal, že dojde ke ztrátám, prý buď proto, že „Britové nezvládnou tolik bomb zneškodnit, nebo některým dokonce dovolí vybuchnout, protože se jim hodí mít ztráty“, ztrát na životech však litoval, protože prý neměl v úmyslu a nebylo ani v plánu někoho zabít.

„Dost mě mrzí, že se Krvavý pátek odehrál… Je mi to moc líto… Kdybych to mohl udělat znovu, neudělal bych to,“ uvedl Hughes.

Chvíle pro odvetu 

Akce ale vyvolala protiakci: ještě v pátek večer provedlo 2000 britských vojáků rozsáhlé razie v belfastských domech, jejichž obyvatelé byli podezříváni ze zapojení do IRA. Bylo zatčeno 58 lidí a zabavena řada výbušnin, munice a zařízení na výrobu bomb.

Při raziích došlo na řadě míst i k přestřelkám, při nichž byl zastřelen třiadvacetiletý člen IRA Joseph Downey a dalších pět lidí bylo zraněno. Razie trvaly tři dny. Více než 100 lidí bylo zatčeno.

Bombový útok dal také britské armádě podnět k zahájení operace Motorman, kterou spustila o deset dní později. Až 28 tisíc vojáků britské armády a Ulsterského obranného pluku provedlo 31. července 1972 za pomoci tanků, obrněných transportérů a buldozerů útok na všechny oblasti pod kontrolou IRA, při němž britští vojáci zabili dalšího z členů této organizace. Podle některých informací nebyl tento muž ozbrojen, ale i tak byl považován za teroristu.

Ani IRA však nehodlala ustoupit - ve stejný den, kdy došlo k akci Motorman, odpálila bomby v dalších třech automobilech, odstavených v Claudy v hrabství Derry, a zabila dalších devět lidí.

Krvavý pátek vyvolává kontroverze až do dnešních dnů, což se projevilo při jednání belfastské městské rady o tom, jakým způsobem si letos město připomene jeho 50. výročí. Návrh demokratů, aby se uskutečnila akce na podporu obětí a přeživších útoku, odmítli republikáni (strana Sinn Féin) s tím, že jde ze strany demokratů o „hrubý pokus využít oběti pro volební účely“. Návrh nakonec prošel hlasy 12 členů proti sedmi.