Rovno (dnes Rivne na Ukrajině) představovalo před druhou světovou válkou největší provinční město Volyně. Ve 30. letech 20. století mělo něco přes 60 tisíc obyvatel, z toho zhruba 24 tisíc až 25 tisíc Židů a srovnatelný počet Poláků a Ukrajinců.

Němci se ho zmocnili krátce po vpádu do Sovětského svazu – obsazeno bylo už 28. června 1941. Přestože bylo podstatně menší než ukrajinské hlavní město Kyjev, stalo se poté administrativním centrem Říšského komisariátu zřízeného na okupovaném území, tedy v podstatě novým krajským městem. Říšský komisař Erich Koch tím chtěl totiž „zdůraznit neplatnost ukrajinské státnosti“.

Holokaust na východě probíhal jinak než ve střední a západní Evropě. V zemích zabraných před válkou Sovětským svazem jej Němci prezentovali místní veřejnosti jako osvobozovací válku od stalinismu a od sovětského „židobolševismu“. „Židovští komunisté“ byli označováni za hlavní viníky stalinských zvěrstev – na Ukrajině zejména řízeného hladomoru z let 1932 a 1933.

Vraždění tu bylo z tohoto důvodu veřejné a podílely se na něm aktivně i místní nacionalistické milice, což je věc, která dodnes vytváří mnohé kontroverze.

První vraždění v ulicích

K prvním masakrům rovenských Židů došlo hned v letních měsících roku 1941, kdy bylo zabito 2000 až 3000 Židů. „První německou jednotkou, která dorazila, bylo asi 180 vojáků Wehrmachtu, kteří se okamžitě ptali po přítomnosti jakékoli jednotky Rudé armády v oblasti. Od místních se dozvěděli, že tam po prvních dnech bojů nikdo nezůstal, takže se rozhodli si zaplavat v místním potoce. Ve skutečnosti se ale šest Rudoarmějců zakopalo v kopci s těžkými kulomety, a když se němečtí vojáci koupali, tak je pokosili. Všech 180 vojáků bylo postříleno,“ uvádí spisovatel Jeffrey Burds v knize Holokaust v Rovnu.

Pro rovenské Židy to byla tragédie, protože byli z této akce obviněni jako první. Ještě téhož dne dorazil do města esesácký oddíl a spustil krvavou odvetu. „Procházeli městem jako hyeny a každého Žida, na něhož narazili v ulicích, zabili na místě. Zbytek vyvlekli z domů a úkrytů, přičemž jim pomáhali místní ukrajinští nacionalisté. Obzvláště zlý byl řezník Sercov, který Němce dovedl ke skladišti sovětské vodky. Řekl esesákům, že všichni Židé ve městě jsou komunisty, a pak s nimi jezdil a upozorňoval je na židovské domy,“ popisuje Burds.

Němci se opili a začali vraždit. Na 150 Židů – mužů, žen, dětí i seniorů – bylo shromážděno na místním bazarovém tržišti a postříleno. Do domů obývaných židovskou komunitou házeli Němci granáty. Hned v prvních dnech tak bylo pobito asi 700 lidí z 2000 až 3000 těch, kteří byli povražděni během prvního léta německé okupace.

Protože nepohřbená mrtvá těla začala na ulicích hnít a toulaví psi z nich trhali kusy masa, nařídili Němci po třech dnech zbývajícím Židům, aby nanosili své povražděné spoluobčany do synagogy, kterou následně polili benzínem a zapálili.

Masakr z léta však představoval jen úvod. Do oblasti proudilo stále více Němců, pro něž musela místní správa zajistit byty i kancelářské prostory. Vedlo to k rozhodnutí „vyčistit“ Rovno od dalších Židů.

Masakr v Sosenském lese

K tzv. masakru v Sosenském lese došlo ve dnech 6. a 7. listopadu 1941. Dospělí práceschopní Židé žijící v Rovně byli v té době okupačními úřady vyzváni, aby nastoupili na práci. Přihlásilo se 15 000 až 18 000 Židů, kteří byli pod dohledem stráží odvedeni mimo město.

Cílem jejich cesty však nebylo žádné pracoviště. Všichni byli přivedeni do Sosenského lesa za městem, kde byli postříleni na okrajích předem vykopaných masových hrobů. Ve stejnou dobu bylo na jiném, ale nepříliš vzdáleném místě povražděno asi 6000 židovských dětí.

„Každý člen popravčí čety musel zastřelit jednu osobu. Dostali jsme pokyn, abychom ze vzdálenosti asi deseti metrů mířili na hlavu. Dnes již nemohu říci, kdo dal rozkaz ke střelbě. V každém případě to byl štábní důstojník… Rozkaz zněl ‚Připravit ke střelbě, zamířit, pal!‘ Zastřelení pak padli do hrobu,“ popisoval po válce před vyšetřovateli válečných zločinů toto vraždění jeden z tehdejších členů esesáckého vraždícího komanda Einsatzgruppe C.

Podle svých slov dokázal vystřelit pětkrát, dál prý už nemohl. Zvlášť jím otřásl pohled na jednu mladou matku, která byla zastřelena ranou do týla, přestože držela v náručí nemluvně. I s ním se pak zhroutila do masového hrobu, kde bylo dítě prostě pohřbeno zaživa.

„Začalo mi být špatně, připadal jsem si jako ve snu. Dostal jsem hysterický záchvat smíchu a nemohl jsem střílet dál. Jeden z vojáků Wehrmachtu, nevím, z jaké jednotky, si vzal ode mě pušku a zaujal v popravčí četě mé místo. Já jsem odešel a zastavil se asi 50 metrů od čety. Bylo zřejmé, že nejsem ve stavu, abych mohl pokračovat. Nervové vypětí bylo hrozné. Ptáte-li se však, zda jsem byl za své odmítnutí pokárán, je třeba říci, že tomu tak nebylo,“ dodal.

Po 9. listopadu 1941 tak zůstalo v Rovnu naživu už jen asi 7 500 až 8000 Židů, tedy zhruba čtvrtina předválečné židovské populace. Byty i majetek všech rovenských Židů byly zkonfiskovány a všichni zbývající židovští obyvatelé byli přemístěni do nově zřízeného židovského ghetta vytvořeného v severozápadní části Rovna, nedaleko věznice sloužící gestapu. Od té doby nebylo kam uniknout.

„Rovno je očištěno od Židů“

Léta roku 1942 se v ghettu dožilo něco přes 5000 Židů. Pak přišlo rozhodnutí ghetto definitivně zlikvidovat. Všichni zbývající Židé měli být povražděni. Osudná chvíle nastala právě před 80 lety, ve dnech 13. a 14. července 1942.

Přímým svědkem likvidace rovenského ghetta se stal Hermann Gräbe, německý inženýr firmy Jung se sídlem v nedalekém Zdolbunivu, jež využívala otrocké práce Židů z ghetta. 

„Večer toho dne jsem přijel do Rovna a ohlásil se v domě v Nádražní ulici, v němž spali židovští zaměstnanci mé firmy. Krátce po 22. hodině obklíčil ghetto velký oddíl SS a ještě asi trojnásobné množství příslušníků Ukrajinské milice. Všude kolem ghetta se tyčily elektrické obloukové lampy. Ty se naráz rozsvítily a oddíly esesáků a milicí po čtyřech až šesti mužích začaly vtrhávat do jednotlivých domů,“ popsal Gräbe začátek razie.

Tam, kde byly zavřené dveře a obyvatelé na první zabouchání neotevřeli, rozbili esesáci i příslušníci milice okna a vypáčili dveře. A vrazili dovnitř. „Všichni Židé pak byli vyháněni přímo z postelí na ulici bez ohledu na to, co měli na sobě. Protože ve většině případů odmítali své domy opustit a bránili se, použili esesáci a milice sílu a vyklízeli domy za pomoci bičů, kopanců a ran pažbami pušek. Nakonec dosáhli svého. Lidé byli vyhnáni na ulici v takovém spěchu, že v několika případech s sebou nestačili vzít své malé děti, které zůstaly v postýlkách. Ženy se pak na ulici zoufale dovolávaly svých dětí a děti rodičů,“ pokračoval Gräbe.

Esesáky ale tyto srdcervoucí scény nezastavily. Dalšími ranami hnali vyděšený dav k čekajícímu nákladnímu vlaku. Tam, kde se obyvatelé ghetta stačili zabarikádovat a ke zdolání překážky nepomohla páčidla, házeli dovnitř ruční granáty. Temnotou se po celou noc nesly exploze, výstřely z pušek a neustávající křik žen, dětí i německých stráží.

„Asi v šest hodin ráno jsem si troufl vyjít a jít za několika dalšími německými dělníky, kteří se mezitím objevili… V ulicích, jimiž jsem procházel, jsem viděl podél cest desítky mrtvol všeho věku a obou pohlaví. Dveře domů byly pozotvírané, okna rozbitá. Kolem se válely kusy oblečení, boty, punčochy, bundy, čepice, klobouky, kabáty a tak dál. Na jednom nároží leželo ani ne roční dítě. Mělo rozdrcenou lebku. Krev a mozek byly kolem něj rozstříknuté po domovní zdi,“ uváděl Gräbe.

To byla první noc, která zahájila konečnou likvidaci rovenského ghetta. Židé odvlečení k vlaku byli odvezeni asi 70 kilometrů na sever. Tady byli vyhnáni do lesů u měst Kostopil a Prochurov. Pak se opakoval listopadový scénář. Více než 5000 Židů bylo v těchto lesích postříleno a svrženo do masových hrobů. 

Koncem července 1942 říšský komisař Erich Koch vyhlásil, že město Rovno je „Judenrein“, tedy „očištěné od Židů“. Do konce dubna 1943 byla podobným způsobem „očištěna“ většina Ukrajiny.