Osamělý muž s hrůznými představami, které neváhal realizovat. To byl Westley Allan Dodd, americký sériový vrah dětí, jenž se narodil 3. července 1961 ve městě Topenish ve státě Washington. Od svých třinácti let sexuálně obtěžoval chlapce v sousedství, obnažoval se před nimi a ve svém nátlaku neustále přitvrzoval. Až nakonec začal vraždit.

Znepokojivý exhibicionista

V patnácti se kvůli pouličnímu exhibicionismu ocitl poprvé na policii, ale tehdy mu to ještě prošlo. Ve dvaceti zkusil unést dvě dívky, které to oznámily, ale i tentokrát při něm stálo štěstí. Policie na něj nepřišla a brzy na to narukoval.

Nastoupil k americkému námořnictvu a byl přidělen na ponorkovou základnu. „Kdybych se tenkrát nepřipojil k námořnictvu, možná bych do roka zabíjel,“ nechal se později slyšet.

Ani tady si ale nedal pokoj. Obtěžovaných dětí přibývalo. A Doddovy sexuální fantazie se stávaly stále násilnějšími. Ještě během služby u námořnictva skončil na policii znovu, protože se provalilo, že nabízel skupině dětí 50 dolarů za to, že si s ním zahrají svlékací poker. Znovu ale vyšel jako svobodný, protože vyšetřovatelé vyhodnotili jeho čin jako nepříliš nebezpečný, a navíc pouze ve stadiu pokusu, takže věc odložili.

Brzy na to dal Dodd na ulici znovu průchod svému exhibicionismu, což ho stálo vyhazov z armády a tři týdny ve vězení. Ale nijak ho to nepoučilo.

„Byl to samotář. Když ho právě nezaměstnávalo budování jeho špatně koncipované mučírny z prken a provazů, seděl shrbený za stolem a psal si do deníku své hluboce znepokojivé fantazie,“ napsala o něm Shirley Lynn Scottová v práci Deník dětského predátora, již lze najít na Murderpedii.

| Video: Youtube

Vypočítavý predátor klamající tělem

Od roku 1984 až do roku 1989 se jeho život neustále točil kolem toho, jak se co nejsnadněji dostat k „cílům“, jak označoval děti, ale zatím bez vražedného vyústění. Jen je opakovaně obtěžoval a vyhledával taková místa, aby jim mohl být co nejvíce nablízku. Nechával se zaměstnávat ve fast foodech, navštěvovaných rodinami s dětmi, a dělal dopravce dětských atrakcí.

„Byl možná jedním z nejvypočítavějších predátorů, kteří se prohánějí po hřištích. Malý vzrůstem a někdy i sám mluvící dětským hlasem nezapadal do profilu nebezpečného cizince, kterému se děti učí vyhýbat,“ napsala o něm Scottová s tím, že představa dětských násilníků jako odporných trollů, kteří lákají děti na bonbóny, je mylná a organizace na ochranu dětí se ji neustále snaží vyvracet – většinou jde bohužel naopak o někoho, komu děti důvěřují.

„Stejně jako mnoho šikanujících dětí věděl i Dodd, jak si získat ke svým obětem přístup – uměl se s dětmi spřátelit přes dárky a hry a věděl, jak je přimět k nebezpečným situacím, aniž by musel použít sílu. Jeho okolí ho popisovalo jako někoho, kdo si s dětmi rozumí,“ uvedla autorka.

Obtěžoval také děti svých sousedů v domě, v němž bydlel. Sousedé to sice zjistili a vyřídili si to s ním, ale na policii nešli, protože se báli, že by jejich děti musely vypovídat a taková zkušenost by byla pro ně příliš traumatizující.

Dítě vycítilo, že jeho „přítel“ je nebezpečný

V roce 1987 si Dodd vybral první dítě, které byl rozhodnut zavraždit – byl to osmiletý chlapec, jehož potkal na stavbě, kde pracoval jako hlídač, a spřátelil se s ním. Když pak měl volno, rozjel se za ním a doufal, že se mu podaří chlapce vylákat do některé z prázdných budov poblíž, tam ho zneužít a zlikvidovat.

Ale dítě vycítilo, že jeho nový „přítel“ je nebezpečný. Když je Dodd požádal, aby mu pomohlo najít „ztraceného malého chlapce“, hoch se vymluvil, že tomu ztracenému kamarádovi přinese z domova nějaké své hračky, a slíbil, že se hned vrátí. Místo toho zůstal doma a řekl všechno své mámě. Ta hned zavolala policii.

Dodd skončil znovu před soudem a tentokrát mu už hrozil pětiletý trest. Státní zástupci si totiž prošli jeho trestní minulost a došlo jim, že obtěžuje děti soustavně. Protože ale vlastně chlapci nijak neublížil, odešel nakonec s podmínkou a s nařízenou psychiatrickou léčbou.

Té se podřídil, ale jen po dobu podmíněného odkladu trestu. Jakmile zkušební doba vypršela, léčení přerušil a odstěhoval se do Vancouveru, aby za sebou zametl stopy. V novém městě ho zaujal rozlehlý, hustě zalesněný park Davida Douglase, který nabízel celou řadu odlehlých zákoutí a málo frekventovaných cestiček – napadlo ho, že by to mohlo být dobré místo pro „lov obětí“.

Zločin předpověděl v deníku

V sobotu 2. září 1989 zůstal stát poblíž vchodu na stezku v parku jako na číhané. Viděl tři chlapce, ale nehnul se. Pohled na ně však podnítil jeho násilnickou fantazii. V neděli ráno ji zaznamenal do deníku jako svůj plán na daný den, přičemž jako většina sociopatů cílenou oběť v popisu odosobnil: „Jestli to dostanu domů, budu mít víc času to znásilnit na různé způsoby, než jen na jednu rychlovku před vraždou.“

Pak se vydal znovu do parku, ale odpoledne se vrátil sklíčený, že nenašel žádnou osamělou dětskou oběť. Začal uvažovat, že by napadl celou skupinu dětí, zabil mezi nimi nejstaršího, aby ostatní vyděsil a získal čas dělat si s nimi, co chce.

V pondělí už byl zoufalý. Shromáždil své „lovecké vybavení“, zahrnující rybářský nůž přivázaný ke kotníku a tkaničky, jimiž by své oběti svázal. Ale stejně jako v předchozích dvou dnech se zdálo, že mu jeho vražedné záměry vždycky něco překazí – tu se nečekaně vynořil rodič, který své dítě doprovázel, tu osamělý chlapec najednou nepředpokládaně zabočil na jinou cestu, jíž se rychle vzdaloval od číhajícího vraha, tu se objevili další lidé, představující nepříjemné svědky.

„Dodd byl stále frustrovanější. S každým vzdalujícím se dítětem, na něž někdo dohlížel, sílily a rostly jeho chorobné fantazie. Byl čím dál rozrušenější a ochotný čím dál víc riskovat,“ uvedla Scottová. 

Muž nakonec opustil park, šel domů a znovu si psal do deníku. Ale nakonec mu to nedalo a kolem čtvrt na sedm večer se do parku vrátil.

První vražda

Ten podvečer tamtudy bohužel právě projížděli na kolech desetiletý William Neer a jeho o rok starší bratr Cole. Den strávili na golfovém hřišti jako sběrači míčků, teď pospíchali domů na večeři, a protože měli zpoždění, vzali to zkratkou přes park.

Když vjeli na osamělou prašnou zalesněnou cestu, vstoupil jim do cesty neznámý člověk a zastavil je. „Chci, abyste šli se mnou!“ „Proč?“ nechápali kluci. „Protože jsem to řekl!“

Skutečně se mu je podařilo z cesty odvést na místo, kam nebylo vidět, kola museli nechat za křovím. Pak je postavil zády k sobě a svázal jim zápěstí tkaničkami. Oba panikařili stále víc, tak se je snažil uklidnit sliby, že je nechá jít, zatímco stupňoval své obtěžování. Nakonec je donutil kleknout a přeřezal tkaničky, kterými byli spoutáni. 

„Můžu domů jenom říct tátovi, že přijdeme pozdě?“ zkusil vyjednávat Billy, ale neúspěšně. „Ne, je tu ještě jedna věc,“ pronesl Dodd a bodl Billyho nožem do břicha.

Cole vyskočil, ale vrah ho stačil bodnout do boku. Zatímco jím byl zaměstnán, pobodaný Billy se zvedl a začal utíkat směrem k rušné a frekventované cestě.

Dodd zpanikařil, chtěl za ním, ale v cestě měl Colea, který se snažil bránit. Vrah se ho rychle zbavil dalšími dvěma bodnutími a rozběhl se za Billym. K chlapcově smůle ho dostihl ještě dřív, než cesty dosáhl, a strhl ho zpátky. „Omlouvám se! Omlouvám se!“ vzlykal Billy, ale Dodd mu přesto zasadil další dvě bodné rány.

Oba chlapce pak nechal pohozené ve křoví, posbíral všechny potenciální indicie (zejména přeřezané tkaničky), zastrčil zakrvácené ruce do kapes a klidně odešel.

Billy po zuřivém útoku stále ještě žil, a třebaže byl vážně zraněn, podařilo se mu upozornit na sebe podvečerní chodce. Nedokázal ale už říci, co se stalo, a zemřel ještě předtím, než ho dopravili do nemocnice. Nestačil ani sdělit, že kousek dál v lese leží i jeho bratr. Toho našli až ve dvě v noci policisté, jež zburcovali vyděšení rodiče obou chlapců. Bohužel, Cole už byl mrtvý.

Hrůza nad Vancouverem

Bezdůvodná a naprosto nevyzpytatelně spáchaná vražda vyděsila všechny rodiče ve Vancouveru. A strach vyvolal obrannou reakci. Všechny parky a cesty, jimiž děti chodily do školy, teď střežily dobrovolnické rodičovské hlídky.

Nechoďte nikam samy. Vyhýbejte se všem místům, kam není vidět. Choďte včas domů. Všímejte si, kdo jde proti vám, nebo za vámi. Takové a podobné rady poslouchaly vancouverské děti den co den.

Bohužel, policie se zatím neměla čeho chytit. Přestože se přihlásilo několik svědků, kteří popisovali podivného podezřelého muže číhajícího v parku Davida Douglase právě v den, kdy byli zabiti bratři Neerové, identifikovat neznámého se policistům nepodařilo a na samotném místě vraždy našli kvůli předchozímu Doddovu „úklidu“ jen málo stop.

Místní komunitou sice kolovaly náčrtky možných podezřelých, ale bez úspěchu. Jejich jediný dopad byl v tom, že přiměly vraha držet se načas v ústraní. Dodd se totiž přirozeně o policejních kresbách dozvěděl a bál se, aby si je s ním někdo nespojil. Zůstával proto doma ve svém pokoji, vystřihoval si články o pátrání a zapisoval si do deníku své sadistické fantazie. První vražda ho neuspokojila tak, jak chtěl. Ověřil si ale, že ji dokáže provést. A byl rozhodnutý stejný čin zopakovat.

Únos ze skluzavky

Protože Vancouver byl hlídaný a každý v něm znal pachatelův identifikační potrét, rozhodl se vrah udeřit podruhé jinde. Dne 29. října 1989 proto přejel do Portlandu v Oregonu, kde podle svého zvyku začal procházet místa, na nichž si hrají děti, a vyhlížel vhodnou oběť.

Příležitost vycítil, když v místním parku natrefil na čtyřletého Leeho Iseliho, který si hrál na skluzavce zabudované do betonové konstrukce, jíž místní děti přezdívaly „sopka“. Lee dorazil na hřiště se svým starším bratrem, devítiletým Justinem, ten ale po chvíli odběhl za kamarády opodál a nechal mladšího brášku bez dozoru.

Dodd se k malému chlapci přiblížil a začal se s ním bavit. Když mu podal ruku, Lee se jí v reflexivní reakci chytil. A vrah ho odvedl ke svému autu. Chlapec vycítil, že něco není v pořádku, a začal protestovat, ale Dodd ho ujistil, že ho pro něj posílá jeho táta. Podařilo se mu dostat dítě do vozu a rozjel se.

Lee se bál, že se po něm bude jeho bratr shánět, ale Dodd konejšivě prohodil, že si spolu budou jen hrát a že jeho bratr tuhle hru také zná a líbila se mu. „Jako mnohaletý zkušený predátor Dodd věděl, co má dětem říkat, aby si získal jejich důvěru, a co udrží dítě klidné a tiché,“ poznamenala k tomu Scottová.

Zmanipulovaného chlapce vrah dopravil do svého bytu ve Vancouveru, kde ho donutil se svléknout, pak jej přivázal k posteli a celou noc ho zneužíval, což si ještě fotil. Současně si každý detail zapisoval do svého deníku. Druhý den ráno uškrtil Leeho provazem, jeho tělo pověsil do skříně a ještě jednou si je vyfotil jako nějakou děsivou „trofej“. Policistům později tvrdil, že měl původně v úmyslu chlapce nezabít, ale nakonec se rozhodl, že nesmí připustit, aby to Lee někomu řekl.

Mrtvé tělo nacpal do odpadkového pytle a vyhodil do křoví poblíž jezera Vancouver. Chlapcovo oblečení až na spodní prádlo spálil – prádlo si ponechal jako suvenýr. Tělo se našlo o den později a ve Vancouveru vypuklo další pátrání. Dodd se opět držel stranou a budoval doma stojan na mučení dalších obětí.

Právě bestiální vražda Leeho Iseliho našla svůj odraz ve filmu Insomnie režiséra Christophera Nolana, kde podobným způsobem zabije svou dětskou oběť tajemný pachatel Wayne Dobbs, jenž se tak postará hlavnímu hrdinovi filmu, detektivu Willu Dormerovi, o životní trauma.

Dopadení a trest

Protože únos z Portlandu Doddovi vyšel, rozhodl se tento způsob provedení znovu zopakovat. Dne 13. listopadu 1989 se proto rozjel do asi 20 kilometrů vzdáleného města Camas, odkud hodlal unést dítě stejně jako Leeho.

Jako vhodné místo k realizaci svého plánu tentokrát zvolil kino s dětským programem. Sedl si do zadní řady a očima systematicky projížděl publikum. Po chvíli upoutal jeho pozornost šestiletý chlapec James Kirk, který byl v kině se svou matkou a jejím přítelem. Vrahova chvíle nadešla, když si James potřeboval odskočit a sám zamířil na chodbu na toaletu.

Dodd ho sledoval až k východu ze sálu, pak se zvedl a rychle zamířil za ním. Toaleta byla poměrně daleko od kinosálu přes halu. Chlapec muže za sebou zaznamenal a chtěl mu dát u vstupu na záchod přednost, ale Dodd mu s úsměvem ukázal, jen ať jde první.

O chvíli později se strhl celou halou zoufalý dětský křik a jekot. Dodd se totiž pokusil zacpat dítěti na záchodě ústa a rychle ho vynést ven do vozu, jenže James si to nedal líbit. A spustil takový jekot, až to uslyšel i spolumajitel kina. „Křičel tak, že byste to slyšeli i přes tři bloky,“ řekl později novinářům.

Dodd předstíral, že jde o jeho syna, který je pouze hysterický, což nebylo v dětském kině úplně neobvyklé. Ale zoufalý chlapcův křik „Pomozte mi, pomozte mi!“ byl majiteli přece jen podezřelý. Pustil se za mužem.

Dodd dostal chlapce až ke svému vozu, pak ale musel sevření na chvíli uvolnit, aby auto odemkl. Hoch toho okamžitě využil a rozběhl se zpátky, přičemž narazil na majitele, jenž sledoval Dodda na cestě ven. „Ten člověk mi chtěl ublížit,“ vypravil ze sebe chlapec. Vrah mezitím nastartoval a začal ujíždět. Majitel ho tedy nechal a šel s chlapcem najít jeho matku. 

Přítel chlapcovy matky William „Ray“ Graves byl zatím vyslán na toaletu, aby se podíval, kde ten kluk vězí (do kinosálu s běžícím filmem chlapcův křik nepronikl). Ve vestibulu se Graves potkal s majitelem a dozvěděl se, že Jima málem unesli. Vzteky se mu zatmělo před očima. Jen se zeptal, co to bylo za vůz, a třebaže byl opěšalý, vyrazil do ulic za pachatelem.

Měl štěstí – a Dodd smůlu. Kousek od kina se mu totiž porouchalo auto. Právě se pokoušel nastartovat, když se zpoza rohu vynořil uřícený Graves. Ten pochopil, že má únosce před sebou. Zkusil se zklidnit a rádoby nenuceně se naklonil do vozu: „Nepotřebujete pomoci?“ Než vrah stačil odpovědět, dostal pěstí, Graves ho chytil pod krkem a odvlekl jej zpátky do biografu. Tam už majitel přivolal policii. 

Dodd byl konečně zatčen a při domovní prohlídce se u něj našel jak stojan na mučení, tak i výstřižky z novin o jeho zločinech a zejména fotografie zachycující mučení Leeho Iseliho. Policisté objevili také chlapcovo prádlo a Doddův sadistický deník, v němž si zapisoval podrobnosti o všech vraždách. 

Muž byl odsouzen k trestu smrti a dostal na výběr mezi usmrcením injekcí nebo oběšením. Zvolil si provaz, protože tak usmrtil Iseliho. Dne 5. ledna 1993 byl ve Washingtonské státní věznici ve městě Walla Walla oběšen. Byla to první poprava oběšením ve Spojených státech od roku 1965, kdy byli v Kansasu oběšeni George York a James Latham.

Proti popravě na šibenici protestovalo americké Sdružení pro občanská práva s tím, že tento způsob odporuje 8. dodatku americké Ústavy. Stížnost se dostala až k Nejvyššímu soudu, ale byla zamítnuta, protože vrah si daný způsob sám zvolil.