Kliknutím zvětšíteTchaj-wan byl v letech druhé světové války japonskou kolonií. A město Ťin-kua-š' se proměnilo v jeden z více než dvanácti japonských zajateckých táborů umístěných na Tchaj-wanu, v němž bylo v letech 1942 až 1945 uvězněno přibližně 4350 spojeneckých vojáků. Pro zajatce se měděné doly Kinkaseki, po nichž byl tábor pojmenován, staly místem, v němž smrt znamenala vysvobození.
Měděné peklo
Zajatci nasazení na práci na povrchu museli z údolí v okolí města odklízet obrovské balvany, aby se tam dala pěstovat cukrová třtina, a kopat nádrž pro umělé jezero. Jíst dostávali jen rýži a vodnatou zeleninovou polévku. Trpěli nemocí beri-beri, projevující se nedostatkem vitamínu B, v důsledku čehož jim otékaly nohy i varlata. Přesto museli pokračovat v každodenní práci.
Zajatci určení k dolování mědi na tom byli možná ještě hůře. V létě dosahovaly teploty v dole více než čtyřiceti stupňů nad nulou, v zimě zase byly důlní chodby tak ledové, že mnozí vězni umírali na podchlazení. Pokud někdo nesplnil denní normu, mlátily ho sadistické stráže důlními kladivy.
Na rozdíl od řady jiných japonských zajateckých táborů v Thajsku a na Filipínách, zobrazeným po válce v mnoha dílech světové kultury, upadl tchaj-wanský měděný důl a jeho hrůzná válečná minulost na dlouhá desetiletí v zapomenutí. Znovu jej připomněl až letos kanadský historik Michael Hurst, žijící od roku 1988 na Tchaj-wanu. Jeho příběh spojený s pátráním po dávných událostech zveřejnila BBC.
"Byly to skutečné otrocké pracovní tábory… Najednou mi došlo, že musím ty vězně najít a vyprávět o tom, čím si tu prošli," prohlásil Hurst.
Historik splácející cizí dluh
Letos třiasedmdesátiletý historik Hurst strávil poslední dvě desítky let tím, že vyhledával a určoval umístění všech zajateckých táborů na Tchaj-wanu, načež začal mnohé z nich připomínat vztyčováním pamětních desek.
Spolu s tábory začal vyhledávat také jejich někdejší zajatce. Nakonec se mu podařilo kontaktovat více než 800 z těch, kteří ještě žili, a korespondenci s nimi zpracoval v knize Nikdy nezapomenu. Zachytil tak jejich autentické vzpomínky v posledním možném okamžiku: podle BBC už nežije kromě jednoho více než stoletého veterána nikdo z těch, s nimiž se Hurst ještě spojil.
"Jejich příběhy mě velmi dojaly. Šokovalo mě, jak moc se mi to dostalo pod kůži. Byly chvíle, kdy jsem plakal, protože mi vylévali svá srdce tak, jak to nedokázali ani svým rodinám. Říkali mi: Bylo snadné zemřít; žít ze dne na den bylo to nejtěžší," řekl Hurst BBC.
Hurst si bral celý projekt velmi osobně i proto, že také jeho předci sloužili za války v řadách spojeneckých armád, takže vždy toužil udělat něco, čím by památku válečných veteránů uctil. A uvědomil si, že o vojácích bojujících v Tichomoří se stále neví dost, třebaže tam zemřelo na 30 milionů lidí.
Kanadský historik se proto rozhodl tento dluh alespoň částečně splatit. Jeho výzkum je založen nejen na jím osobně zaznamenaných vzpomínkách mnoha mužů, kteří tábory na Tchaj-wanu prošli a stihli mu o nich podat svědectví, ale také na informacích z archívů, z protokolů válečných soudů a z deníků psaných muži v zajetí. Hurstovi se navíc podařilo získat důvěru některých žijících příslušníků někdejších tchajwanských stráží, takže mohl porovnávat svědectví obou stran.
Pořád jsme měli hlad
Zajatecké tábory na Tchaj-wanu byly podle Hursta považovány z jedny z nejbrutálnějších v regionu. Podle amerického Národního muzea druhé světové války byla úmrtnost v japonských zajateckých táborech v Asii mnohem vyšší než v zajateckých táborech, které provozovali Němci a Italové v Evropě.
Hlad, neléčené nemoci a popravy měly v Asii za následek smrt 27 až 42 procent internovaných západních spojeneckých vojáků, v Evropě jen asi jednoho nebo dvou procent (dlužno ovšem dodat, že toto číslo nezahrnuje zvěrstva, jakých se německá vojska dopouštěla vůči zajatcům na východní frontě).
Japonsko sice bylo signatářem Ženevské úmluvy o válečných zajatcích, ale neratifikovalo ji, takže to v očích jeho vojáků a stráží nebyl zákon. Japonská výchova je navíc vedla k tomu, že zajetí je hanba. "Pokud se vzdáte, zneuctíte sebe, svou rodinu a císaře. Stát se válečným zajatcem mělo být pro Japonce tou nejhanebnější věcí. Takže se zajatci zacházeli jako se zvířaty, jako s bezcennými tvory," uvedl Hurst pro BBC.
"Pořád jsme měli hlad. Nemysleli jsme na nic jiného než na to, jak přežít a vrátit se domů," napsal kanadskému historikovi v dopise ještě před svou smrtí svou osobní vzpomínku jeden z bývalých vězňů, seržant americké armády Carl A. Pasurka. Vylíčil mu přitom incident, při němž se několik tachjwanských dívek pokusilo i přes zákaz podat vězňům kousíčky jídla. Japonské stráže je přitom přistihly a okamžitě je nemilosrdně zfackovaly.
Dlužno dodat, že právě Pasurka v žádném případě nepatřil k vojákům, kteří by se nějak zpronevěřili své cti - do armády narukoval ve čtyřiadvaceti letech okamžitě poté, co byl odveden, a to i přesto, že mu jeho tehdejší šéf nabízel, že mu vymůže odklad. Pasurka to ale odmítl.
Hořkosladký návrat
Bohužel ani ti, kteří tchajwanské měděné peklo přežili a vrátili se domů, se od svých rodných zemí často nedočkali žádného zadostiučinění. "Většinou se dozvěděli, že mají o svém zajetí mlčet, aby se na veřejnost nedostaly informace o chybách bojových strategií," řekl Hurst BBC.
Hodně přeživších také trpělo trvalým postižením nebo doživotními nemocemi z přestálého utrpení, kvůli nimž mnozí předčasně umírali. A spousta si jich přinesla trauma z dlouhodobého věznění, jehož se řadu let nedokázali zbavit.
"O tom, co prožil jako válečný zajatec, Jack nikdy nemluvil. Nesmírně mě mrzelo, čím si musel projít. Byla jsem za něj vdaná, a přitom jsem ani nevěděla, jak moc trpěl," vyprávěla Hurstovi Eileen Astleyová, jejíž zesnulý manžel John A. Farmer sloužil u britského královského dělostřelectva.
Aby to poznala, navštívila Astleyová se svou dcerou Lin Mountovou dvakrát Tchaj-wan, kde se podívali na místa někdejších táborů, v nichž byl vězněn jejich manžel a otec.
"Ty tábory mě dostaly… Rozzlobilo mě to, bylo mi smutno, ale nakonec jsem pocítila smíření, zvlášť, když jsem se mohla dotknout tátova jména na pamětní zdi v Kinkaseki. Najednou jsem se mu cítila nejblíže, jak jsem jen mohla," řekla po druhé návštěvě Lin Mountová. Její otec zemřel na následky věznění, když jí bylo pouhých jedenáct let.
Skvrna na historii země
Tchajwanci podle BBC považují zajatecké tábory za skvrnu na své historii, současně ale vnímají, že ostrov byl v té době podřízen japonské koloniální nadvládě.
"Tchaj-wan sehrál v druhé světové válce velkou roli, protože to byla hlavní základna, odkud Japonsko podnikalo své válečné výpravy," řekl BBC Hurst.
Někteří publicisté v tomto směru kriticky upozorňují na to, že se o tomto strategickém významu Tchaj-wanu a o existenci zajateckých táborů na jeho území v této zemi příliš nemluví, ačkoli se o historii druhé světové války učí ve školách.
Příliš zmiňována není ani skutečnost, že řada Tchajwanců pro Japonsko ochotně pracovala nebo za ně dokonce bojovala.
"Někteří Tchajwanci vycvičení k věrnosti Japonsku pracovali jako táborové stráže, jiní se dobrovolně přihlásili ke službě v císařském námořnictvu. Včetně pilotů kamikaze, podnikajících sebevražedné nálety na válečné lodi spojenců," zjistil Hurst.
Po válce sice bylo několik tchajwanských dozorců a japonských důstojníků usvědčeno ze spáchání válečných zločinů a odsouzeno do vězení, ale řada z nich byla předčasně propuštěna na amnestii. "Je pravděpodobné, že více než polovina těchto lidí nebyla potrestána nikdy," uvedl Hurst.
Dodal však, že někteří tchajwanští dozorci se alespoň dodatečně zajatcům omluvili. "Pokud se omluví a jejich někdejší vězni jim odpustí, mohou i tito dozorci zemřít klidně. Odpuštění je úžasná věc," řekl BBC Hurst.
Nezapomínejme na ně
Kanadský historik ale poukázal i na to, že v zemi existuje (například v porovnání s Evropou) jen málo každoročních vzpomínkových slavností, které by připomněly a uctily památku vojáků zabitých v Tichomoří.
Podle Hursta by se mělo v tomto směru dělat více, aby se historie neopakovala. Přičemž tím nejvděčnějším a nejpodstatnějším úkolem je podle něj dát bývalým válečným zajatcům najevo, že si jich společnost váží a chová úctu k utrpení, jímž prošli a které je doživotně poznamenalo.
"Všichni, se kterými jsem mluvil, mi nakonec řekli totéž: Konečně to někoho zajímá. Byli tak vděční, že se na ně nezapomene… Tito muži trpěli proto, že bojovali za svobodu, kterou si dnes užíváme," uzavřel Hurst.
8
1
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
