„Je to bezvadné, mám z toho strašnou radost. Manžel (ředitel divadla Petr Dohnal - pozn. red.) už to věděl kolem Vánoc a vůbec nic mi neřekl. Tvrdil: ‚Já ti to řeknu a ty to někomu vykecáš.‘ Takže mi to radši zatajil,“ říká Janoušková.

Užší nominaci jste musela tajit a teď jste to měla naopak – manžel to věděl a vy ne.
Ano, tu užší jsem tajila, ale manžel to také věděl dřív. Ředitelé se to prostě dozvědí dřív. Užší nominaci jsem tajila, nesměla jsem nikomu nic říct a pak jsme jeli na tiskovou konferenci do Prahy a všechny herečky se přiznaly, že to už dávno v divadlech řekly.

Potom co jste se dostala do té užší nominace, jste říkala, že vás to potěšilo a zároveň vyděsilo. Proč?
Už ani nevím, co všechno jsem říkala, byla jsem hlavně šťastná. Ale šlo o to, že je hrozné, když herečka ocenění dostane na sklonku své kariéry. Hrála jsem spoustu zajímavých rolí. Ale toho si nikdo nevšiml. Asi jsem se na sklonku profesního života naučila hrát divadlo. Možná to chce čas. (smích)

Pokud bychom ty dvě role – Marthu a Ines – srovnaly, která vám osobně byla bližší?
Ani jedna mi není blízká. Martha byla zajímavější, byla to ženská plná zvratů, velkých citů, obrovského neštěstí a zklamání ze života. Tam bylo co hrát. Ines je taková… slepice. A slepice mi vždycky šly (smích). Jak na Marthu, tak i na Ines jsem si vzala příklady v lidech z okolí, podle kterých jsem to hrála. Nebudu vám říkat jejich jména, protože by si to přečetli a bylo by jim to líto, protože si myslí, že jsou úžasní.

V inscenaci Commedia Finita hrajete také takovou jednodušší slepici.
To je ale vyloženě prostá žena z lidu, taky takovou znám. Ta má svoje pravdy a co ona říká, je vždycky pravda. Vždycky.

Takže předobrazy pro své role hledáte ve svém okolí?
Ty lidi potkáváte denně… Strašně mě mrzí, že nemám dar psaní, protože každý den dochází k humorným situacím. Mám cukrárnu, často tam chodí babičky a vypovídají se tam. Jsou to různé zklamané životy, neštěstí i třeba úmrtí v rodině. Teď si do cukrárny dokonce nosí sešity a vymalovávají si tam obrázky. Takže je to u nás taková psychologická poradna.

Vraťme se ještě k vašim oceněním. Za loňský rok jste se dostala mezi tři nejoblíbenější herečky Východočeského divadla. Jak si vysvětlujete, že takové úspěchy přišly naráz?
Loňský rok jsem totiž hodně hrála, tím pádem mě diváci často viděli a mohli pro mě hlasovat. Ale když hrajete ve dvou inscenacích, tak nikdy nemůžete být první, druhá nebo třetí. Dřív jsem byla hodně utažená. Když můj muž před 16 lety nastoupil do angažmá, tak jsem první tři roky takřka nehrála, měla jsem třeba jednu dvě malé role za rok, aby nebyla zlá krev. Manželka ředitele prostě nemůže hned hrát.

Potom mě režiséři začali obsazovat, protože jsem se jim líbila. Tím, že jsem byla nominovaná na Thálii, každý režisér říkal: „Proč mi ji nedáte? Já si chci zkusit Janouškovou, jak se s ní pracuje.“ Takže jsem minulou sezonu hrála ve všech inscenacích. Ale v mém věku je nás tu pět děvčat. A každá si chce zahrát. To, že jsem třetí, mi udělalo velkou radost. Léta jsem byla pátá nebo šestá, každý hlasuje pro pěknou mladou holku a já jsem ta mladá děvčata přeskočila.

Je problém, že pro ženy ve středním věku je rolí málo. Je potom těžké se udržet, aby z toho herečka nevypadla? Nezačne pochybovat sama o sobě, když není nasazována?
To asi ne, z toho nevypadnete, protože vás to pohltí. Ale kdybych třeba rok nebo dva nehrála vůbec, to bych asi měla problémy.

Říkala jste, že jste nemohla nějakou dobu hrát kvůli tomu, že manžel je ředitel. Jak jste to brala?
Moc jsem nehrála ani předtím, protože tu byl ředitel, který mě hodně neměl rád. Nás všechny, kteří jsme byli na špičce předtím, než nastoupil, trochu utlumil. Ale já v té době měla malé děti, takže mi to vůbec nevadilo. A když potom nastoupil Petr, tak mě to taky netrápilo. Když máte doma děti, tak jste ráda, že se jim můžete věnovat. S Petrem jsme si dali takovou podmínku, ještě za ředitele Jana Hyhlíka, že pokud možno nebudeme spolu hrát v jedné inscenaci. Za prvé spolu nemůžeme hrát divadlo, jsme na sebe hodně citliví, a na druhou stranu je dobré, když je jeden doma s dětmi a druhý hraje.

S manželem jste se seznámili při zkoušce inscenace, kde vás měl znásilnit.
Ano, přijeli ze školy na zkoušku a nebyli připravení na to, že se zrovna bude dělat výstup, kde je znásilnění. Já jsem na to byla připravená, měla jsem pod sukní legíny. Ale on… Sundal si kalhoty a měl na sobě červené trenky s bílými lampasy. Vyprskla jsem smíchy, takové trenky jsem v životě neviděla. Tak jsme se strašně smáli a pak jsme spolu začali chodit. (smích)

Jak se vám spolu hraje?
My spolu nemůžeme hrát, protože já se na něj podívám a vyprsknu smíchy, on se zase směje mně. Dělali jsme to tak, že Romana Chvalová hrála s Petrem a já s jejím manželem Jirkou Kalužným. Je to vždy jednodušší, když se rozzlobíte na někoho cizího. Je lepší řezat do cizího než do svého. (smích)

Teď se v inscenaci Hoří, má panenko! na jevišti setkáváte i s dcerou Eliškou. Jaké to je?
Je to zvláštní, ale zároveň mi to přijde takové úplně normální. Někteří kolegové se hodně sledovali, pomáhali si, ale takhle to nemáme nastavené. My si do toho nemluvíme. Nesleduji to. Eliška má svoje profesní divadlo v Příbrami, hraje tam, ráda se na ni jedu podívat, občas jí něco řeknu a ona se pak zlobí, ale tady u nás ne. Ona tu má svého partnera Pepíčka Lásku, tak jsme si v tom představení zahráli všichni – maminka, tatínek, přítel i ona. To je takové hezké.

Eliška mi vyprávěla, že jste ji odrazovali od toho, aby hrála divadlo. Měli takový přístup i vaši rodiče?
Měla jsem tatínka také herce, opereťáka v Karlíně. A viděla jsem divadlo ze všech nejhorších stránek. Je pravda, že opereta je v tomhle ještě dravější a ostřejší než činohra. Tam byly o hlavní role větší boje. Zažila jsem tam třeba i scénu, kdy jedna herečka, která hrála menší roli, přinesla hlavní představitelce v krabici při děkovačce myš, ačkoli byla na myši alergická. Ta zařvala, utekla z děkovačky pryč a nikdo nevěděl, co se jí stalo. A táta mi říkal: „Podívej se. Když nebudeš úspěšná, tak nebudeš šťastná.“ A to samé jsem říkala své dceři. Ale přišla jsem sem do Pardubic a volala jsem tátovi, že nechci být úspěšná, že budu tady na oblasti. I když taky jsem se snažila dostat se do Prahy, ale vůbec mi nevadilo, že to nevyšlo, protože jsem tu dělala krásné divadlo se zajímavými lidmi. Vlastně jsem si život naplnila takhle a ani jsem k tomu nepotřebovala velkou slávu.

Obecně tu všichni vztahy v souboru chválí.
Máme tu úžasné vztahy. My v té starší generaci jsme všechno kamarádky, vycházíme spolu moc dobře. A když je základ dobrý, mladí si nic nedovolí. Když se tu objevují nějaká mladší kolegyně, která je ostřejší, prostě mezi nás nezapadne, nemá tu svoji půdu, kde potřebuje konflikty. Takže tu zůstávají holky, které jsou taky milé. Jinak bychom spolu nemohli pracovat. Pak je to třeba v tom Hoří, má panenko! vidět, že se máme rádi, že na sebe slyšíme a dokážeme si ze sebe udělat legraci.

Ano, zrovna tam si myslím, že to funguje bezvadně.
Teď připravujeme Tančírnu, to je něco, co jsem v životě nedělala, abych na jevišti vůbec nemluvila a vyjadřovala vše jen pohybem. Ale jsem strašně zvědavá, jak to dopadne. Je to také založené na tom, abychom na sebe všichni slyšeli.

Teď slavíte úspěchy, bylo ale nějaké období, kdy to takhle nešlo a přemýšlela jste o tom, zda herectví byla správná volba?
Ne, nad tím jsem nepřemýšlela nikdy. Nikdy jsem neměla pocit, že by bylo období, kdy to nešlo. Když jsem byla mladá, hodně jsem hrála, protože jsem byla hezká, taková typická naivka. A měla jsem strach, jak jednou budu hrát divadlo, až mi bude pětatřicet, protože budu hrát zralé ženy. A najednou přišla zralá role a vůbec to nebylo divné, ten přechod jsem vůbec necítila. Děti jsem vlastně měla velice pozdě – až v 35 a 39 letech - a všichni předtím říkali, že když nemám děti, tak mi role matek nepůjdou. Ale já jsem tak citlivý člověk, že se mi hrály úžasně. Předem se nikdy nehroutím. Babička říkala: „Nestahuj kalhoty, když brod je ještě daleko.“ Říkám si to, abych se z toho nezbláznila. Fakt nejde o život, je to jen divadlo a na divadle si hrajeme a předvádíme věci, které nás baví.

Příští rok to bude 40 let, kdy jste sem přišla…
Vážně? To na schůzi dostanu kytku! (smích)

Můžete za tu dobu vybrat role, na které určitě nezapomenete?
Určitě nezapomenu na Kočku na rozpálené plechové střeše. Do té doby jsem hrála v samých muzikálkách, naivky a samé lechtivé dívky. A tohle byla charakterní role, která mě šoupla výš. Ale v životě nezapomenu na roli matky v Pokrevních bratrech, to mě taky posunulo úplně jinam. Těch postav jsem tu ale zahrála strašné množství.

Pokrevní bratři se mi taky vryli do paměti.
Vy jste to viděla? To jste musela být ještě miminko. (smích)

Když to mělo derniéru, bylo mi 13. V té době jsem to samozřejmě nemohla ještě úplně chápat, ale myslím si, že to pro matku muselo být hodně silné. Nebylo potom těžké z té role vystoupit?
To ani ne. Hodně unavená a vycucaná jsem byla po té roli Marthy. Jinak mě ten adrenalin většinou nakopne. Nedávno jsme hrály Jeptišky a byla jsem nemocná, měla jsem teplotu. Myslela jsem si, že to nedám. A o pauze jsem se cítila zdravá. Adrenalin a fanoušci mi vždycky pomohou.

Kromě herectví jste si otevřela cukrárnu, jak vás to napadlo?
Jsem vyučená servírka, takže mám razítko, že můžu podnikat v potravinářství. Měli jsme v baráku cukrárnu a pan Homolka ji z vážných rodinných důvodů zrušil. Bylo mi to líto. Objela jsem cukráře a nikdo to nechtěl dělat. Tak jsem si říkala: „Sakra, to by bylo, abychom se do toho nepustili.“ Ale nebojte se, nic nevyrábím, vše překupuji. Občas upeču bábovku a každý den dělám chlebíčky. Jinak nic.

Ale stejně je to velká starost. Jak se to dá skloubit s vytížením v divadle?
Je to strašná starost. Nejhorší je to o prázdninách, když máme 7 neděl divadelní prázdniny a já musím zajišťovat provoz v cukrárně. Denně dělat uzávěrky a teď ještě řešit EET. Navíc nevím, jestli mě lidi nemají rádi nebo co, ale chodí mi tam jedna kontrola za druhou. Jen za loňský rok jsem tam měla tři kontroly. Jednu z České obchodní inspekce a dvě ze zemědělské inspekce. Přitom mám všechno v pořádku. Asi někomu ležím v žaludku.

Nelitujete toho, že jste se do toho pustila?
Nelituji, jen nevím, jak to skončím. Asi v té cukrárně prostě umřu. Každý rok si říkám: „Už to zabalím a někomu to prodám a pak né, ještě ne.“ Letos poprvé jsem začala vydělávat, doteď jsem to dotovala.