Pro nás, rodiče, konec období lehké nervozity a možná i nejistoty, jakým směrem se budou dále ubírat kroky našich ratolestí.

Pouť trvá již pět let

Bude tomu pět let, kdy začala pouť tehdy sedmiletých špuntů základní školou, pouť pro všechny nová, neokoukaná a plná nástrah. Variabilní rozvrh, odlišné vybavení a vzhled třídy, jiný styl a celá řada dalších věcí v nás vzbuzovaly očekávání. My všichni jsme doufali ve správnost našeho rozhodnutí pokračovat i na začátku školní docházky ve výuce systémem Montessori, na který byly děti zvyklé již z mateřské školky. A především jsme věřili Marcele Žákové a jejímu týmu, lidem, kteří pro nás byli zárukou a garantem toho, že všechno dobře dopadne. Ale také jsme věděli, že v páté třídě dojde ke změně, která může být nepříjemná nejen pro děti, ale také pro nás, jejich rodiče.

Můžu odpovědně říct, že celých pět let probíhalo v podobném duchu, na jaký byli malí studenti zvyklí, a stoprocentně se naplnilo naše očekávání.
I když… V průběhu té doby jsme se několikrát ocitli v ne zrovna příjemných situacích, kdy jsme řešili, zda naše volba byla skutečně správná, zda jsme zvolili tu správnou cestu vzdělávání pro naše děti. Setkali jsme se s tím, že se část, naštěstí ta menší, pedagogického kolektivu ve třídě Montessori snažila prosadit svoji variantu a svůj systém práce s dětmi a přesvědčit nás o tom, že cesta paní Žákové není ta pravá. Objevily se také pochybnosti o úrovni znalostí a vědomostí našich dětí a o správnosti celého způsobu výuky.

Díky vedení základní školy na polabinské jedničce a hlavně díky nezdolné a neustálé práci Marcely Žákové a její party učitelek, se podařilo všechny pochybnosti rozehnat. Naše ratolesti procházely pravidelnými srovnávacími testy vědomostí, ve kterých pokaždé svými výsledky dokazovaly, že úroveň jejich znalostí je nejen stejná, ale v mnohých případech i vyšší, než u stejných ročníků s „běžným“ systémem výuky.

Letošní jaro bylo tím největším důkazem – nadešla doba zásadního rozhodnutí jak dál. Měli jsme několik možností, víceleté gymnázium, počítačová třída na jedničce, jiná škola a další. Pro ty, a nejen pro ně, kteří zvolili víceleté gymnázium (podotýkám – jedno z nejnáročnějších ve východních Čechách) na Dašické ulici, připravily učitelky možnost dobrovolné účasti na přípravných hodinách na přijímací zkoušky. A v květnu nadešla doba, kdy se skutečné ukázalo, jak jsou žáci připraveni na přijímací zkoušky nejen na gymnázium, ale také do počítačové třídy.

Výsledky přijímaček byly pro mnohé z nás, zejména pro škarohlídy a nespokojence, jasným důkazem toho, že to, jak paní Marcela Žáková a její kolektiv celých pět let s dětmi pracoval, jak je připravoval na jejich budoucí cestu za vzděláním, bylo správné. Z dětí, které chtěly studovat na Gymnáziu v Dašické ulici, prošly přijímačkami úspěšně všechny. Žáci, kteří chtěli do počítačové třídy, uspěli také a ti ostatní budou pokračovat v „běžné“ třídě a evidentně nebudou mít sebemenší potíže se zapojením se do výuky.

Nebojme se nového

Na závěr si dovolím jedno konstatování, možná vzkaz těm, kteří pochybovali, i těm, kteří nevěří alternativním možnostem vzdělávání: Nebojme se něčeho nového, i když nemáme zkušenosti, dejme prostor našim dětem pro maximální využití jejich schopností a talentu, dejme prostor individualitě každého z nich. A tento systém vzdělávání nám to umožňuje.

A Vám, paní Marcelo Žáková, i Vám, paní učitelky, patří obrovská poklona a obdiv za Vaši práci, Vaši odpovědnost a také výdrž. A také přání mnoha dalších úspěchů ve Vaší nelehké a odpovědně práci.

Roman Janko