Vznik Československé republiky, od kterého si letos připomínáme sto let, znamenal skutečně mnohé. Patrné je to i na stránkách kroniky města Pardubice. Zatímco předchozí čtyři roky byla z jejích stránek znát skepse a nechyběly výjevy z válečného strádání, z řádek roku 1918 jako by se negativa vytratila.

„Rok 1918 jest nejpamátnějším ve dvacátém století nejen pro Pardubice, ale pro celý český národ, neboť skončila se v něm nejen světová válka, ale ujařmení národa, jenž se dočkal dne 28. října své samostatnosti, svobody, jejíž červánky se ukazovaly již na počátku tohoto roku,“ píše se v kronice.

Hned 28. října 1918 oslavili obyvatelé Pardubic prohlášení samostatnosti českého národa. „Smýšlení a vděk daly Pardubice najevo, když zvolily T. G. Masaryka, G. Habrmana, Aloise Jiráska, Aloise Rašína a Václava Klofáče čestnými občany a přejmenovaly dvě hlavní třídy na třídu Wilsonovu a třídu Masarykovu. 28. říjen – den slávy, den svobody! Nelze budoucím vypsati naše pocity, kdy po třistaleté porobě zasvitlo nad vlastí slunce svobody a kdy se splnila prorocká slova J. A. Komenského: ‚Vláda věcí tvých vrátí se k tobě, lide český‘,“ stojí v kronice.

Zpráva o kapitulaci Rakousko-Uherska se začala šířit okolo poledne. Po poledni nastal na ulicích neobyčejný ruch. Lidé si na potkání oznamovali radostnou zvěst: „Jsme svobodni!“ a objímali se.

Na rozdíly společenské a politické se v tu chvíli ani trochu nehledělo. „Všude duch bratrství. Kdekdo ozdoboval se stužkami národních barev. Důstojníci odstraňovali si odznaky hodnosti na límci a kteří tak neučinili, byly jim utrženy,“ popisuje kronika.

Zvláštní divadlo bylo u kasáren na Palackého třídě, kde se shromáždil velký počet lidí. „A po žebříku stoupá voják nad vchod do kasárenské budovy a sundává rakouského orla a nedbá toho, že ho varuje starý důstojník. A pak se valil proud do nynější Wilsonovy třídy a kdejaký orel musil dolů. Před tím sňali už orly v městě a utopili je v Chrudimce,“ je zapsáno v kronice.

U radnice zněla hymna i píseň Hej, Slované. Zavládlo nadšení. Podle záznamů zpívali i lidé, kteří nikdy nebyli vlastenci. „Třásli se strachem, co se bude díti. Při tom jsme mnozí vzpomínali těch, kdo položili život svůj pro svobodu a nedočkali se těchto velebných slavných okamžiků. Věčná jim paměť! Byla provolána sláva legiím a Masarykovi,“ popisuje kronikář.

Průvod s hudbou šel celým městem. „S radostí přijali jsme zprávu, která došla pozdě večer z Prahy, že se ujal vlády v zemi Národní výbor a že byl vydán první zákon samostatného českého státu,“ zní dobový zápis.

Dne 29. října ráno přišla mládež do některých škol na Starém městě, vynesla odtamtud asi 20 obrazů císaře a spálila je na náměstí před radnicí. Busty císařů Františka Josefa a Karla rozbila. „Ke kasárnám byl přivezen hasičský žebřík a byl otlučen dvouhlavý orel na tympanonu za zvolání ‚slávy‘ československému státu a za zpěvu národních písní.

Mimochodem připomínáme, že na těchto kasárnách jediných v říši trpěn byl český nápis, který tam obec dala napsati,“ stojí v kronice.

Odpoledne 29. října se uskutečnil „pohřeb“ Rakousko-Uherska. Uspořádala jej mládež, studenti, sokolové a mladí důstojníci. Průvod vyšel z předhradí, u radnice se zastavil a zazpíval Odpočinutí věčné. Poté se šlo na Zelené předměstí, kde byla demonstrace před bytem „jistého Rakušáka“. Průvod skončil u Chrudimky, kde došlo na pohřební řeč a obraz císaře Karla byl hozen do vody.