V pardubickém divadle pracuje režisér Filip Nuckolls již potřetí. I když novou inscenaci Kdo se bojí Beatles označuje za hořkou komedii, zároveň podotýká, že je to mix různých žánrů. Legendární liverpoolská kapela, která se dostala do názvu hry, přitom nepatří k jeho oblíbeným interpretům. „Já jsem generace, která už vyrostla na elektronické hudbě," říká režisér.
Viliam Klimáček je nejhranějším slovenským autorem na českých jevištích. Čím je zajímavá jeho hra Kdo se bojí Beatles?
Vše, co Klimáček píše, je svým způsobem zajímavé. Tato hra je pojata jako deset obrazů a každý z nich je uveden nějakou písničkou od skupiny Beatles. Obecnou devízou Klimáčkových textů je míchání žánrů. Já o nové inscenaci říkám, že je to hořká absurdní komedie, najdou se tam ovšem i místa magického realismu, ale jsou tam i části groteskní, dramatické nebo psychedelické.
Název hry evokuje slavné drama Edwarda Albeeho Kdo se bojí Virginie Woolfové. Mají ty hry nějaké společné prvky, nebo je to jen náhoda?
Domnívám se, že to byl pro autora lákavý název a je to vlastně takový popkulturní odkaz.
Co pro vás osobně znamená hudba Beatles?
Vlastně nic moc. (smích) Já to příliš neprožívám, je to hudba jiné generace. Já už jsem vyrůstal na elektronické hudbě. Na druhou stranu, když jsem se teď o Beatles zajímal, tak jsem teprve zjistil, kolik jejich skladeb znám z různých remixů. Sám od sebe si tedy jejich písně nepustím, ale člověk je musí obdivovat, protože toho dokázali strašně moc.
Jak bude jejich hudba použita ve vaší inscenaci?
Samotná hra vyžaduje, aby na dvou místech děje bylo puštěno Bílé album. Jinak s hudbou Beatles nepracuje, ale já jsem požádal Ondru Švandrlíka, aby udělal své remixy písní, po nichž jsou pojmenovány jednotlivé obrazy. Pracujeme s tím jako se scénickou hudbou. Ale určitě by diváci neměli získat dojem, že jdou na muzikál s písničkami Beatles.
V Pardubicích jste už režíroval Lovecké scény z Dolního Bavorska a Až ustane déšť, což byly docela těžké kusy. Na novou inscenaci divadlo láká jako na grotesku, ale ani tady asi nebudou chybět vážná témata, že?
Komediální žánr je v tomto případě trochu kamufláž, protože pokud si divák pustí témata hry do hlavy, tak je to podle mého názoru nejtěžší z těch zmiňovaných inscenací. Rozhodně to není řachanda.
O vaší předchozí inscenaci Až ustane déšť mluvili herci v mimořádně pozitivním duchu jako o srdeční záležitosti. Měl jste to podobně?
Mám tu hru rád a mám rád i Andrewa Bovella jako dramatika. Ale když je člověk režisérem na volné noze, tak musí "jet jako fretka", aby se vůbec uživil. Dojmy se pak strašně rychle střídají. Ale vzpomínat na tu inscenaci budu rád.
A otázka z mimodivadelní oblasti. Co jste jako fanoušek hokejového Dynama říkal na letošní výsledky pardubických hokejistů?
Sledoval jsem to. Jsem rád, že jsme v semifinále narazili na Třinec, protože s Hradcem Králové by to byla strašná osekávaná. S Třincem to byl hokej bez nějakých záludností, a že se prohrálo v sedmém zápase, to se nedá nic dělat. Jen jsem zvědavý, co bude majitel klubu Petr Dědek dělat před příští sezonou, aby vyhrál titul. Kam ten tým ještě je možné vytáhnout. To už by za nás snad musel hrát švédský národní mančaft… (smích)
Fotogalerie z představení Kdo se bojí Beatles?