Osmdesát procent lidí by si přálo zemřít doma. Nikoliv v přítomnosti odborného lékaře a zdravotních sester, ale v blízkosti těch, kdo je mají rádi. Ovšem povede se to jen pěti až deseti procentům.

„Smrt je tabu. Neradi o ní mluvíme, neradi na ni myslíme, utíkáme před ní. Dokonce i mnozí lékaři vás budou tlačit k tomu, abyste svého umírajícího rodiče nechali v nemocnici nebo v léčebně dlouhodobě nemocných, ačkoliv vědí, že už mu medicína nepomůže.

Pro společnost je umírání doma něco děsivého," říká ředitelka Oblastní charity Pardubice a spoluautorka koncepce domácí hospicové péče Marie Hubálková.

„Ale sami před sebou neutečete. Když nenajdete odvahu prožít se svým blízkým jeho konec, budou vás trápit výčitky. Nejhůř se lidé vnitřně vyrovnávají s náhlými úmrtími a se sebevraždami, kdy není čas se rozloučit a říci si, co pro sebe znamenáme. Bolest ze smrti milovaného člověka nikdy nepomine, ale výčitky, že jsem neudělal vše, co jsem mohl, jsou ještě horší," dodává Marie Hubálková.

PODPORA JE ZDARMA

Letošní rok chce pardubická charita věnovat osvětě týkající se domácí hospicové péče, která pomáhá rodinám pečujícím o umírající blízké. Zapůjčí pomůcky a přístroje a zdarma zajistí lékaře, zdravotní sestru i pomoc psychologa, a to vše v domácím prostředí.

Marie Hubálková je původní profesí zdravotní sestra, která prošla praxí na ARO i na dalších odděleních nemocnice, poté dvanáct let pracovala v domácí hospicové péči. Ale její smysl a také úskalí s ní spojená podle svých slov plně pochopila až ve chvíli, kdy společně se svou maminkou a sourozenci pečovala o umírajícího otce.

„Paní doktorka nám oznámila, že tatínek má šestnáct metastáz na mozku a že mu zbývají dva měsíce života. V tu chvíli to bylo strašné, ale dnes jsem paní doktorce velice vděčná, že nám řekla pravdu a že jsme mohli ty dva měsíce prožít, jak nejlépe jsme dokázali. Bohužel se nemýlila, tatínek opravdu více času neměl," vzpomíná na těžkou dobu, kterou její rodina prožila před šesti lety.

Nyní bojuje za to, aby co nejvíce lékařů nacházelo odvahu říci rodinám pravdu, i když je krutá. „Řada rodin by o svého blízkého v posledních dnech pečovala, ale vůbec se nedozví, že umírá. Lékaři se často bojí reakce příbuzných, která bývá velice bouřlivá. Dál pacienta léčí, i když vědí, že medicína je už bezmocná. Člověk je i v posledních chvílích života často zbytečně vláčen po nemocnicích. To by se mělo změnit," říká Hubálková.

NEBUDETE SAMI

Co radí příbuzným těžce nemocných? „Trvejte na tom, aby vám lékaři řekli pravdu. A pokud najdete sílu vyslyšet přání blízkého člověka a pečovat o něj v jeho posledních dnech, pomůžeme vám. Nebudete na to sami," slibuje ředitelka pardubické charity.