Nestává se příliš často, aby se někomu vyplnil sen z kategorie nesplnitelných. V dubnu roku 2008 se mi jako prvnímu podařilo nedaleko chorvatského Cavtatu nalézt vrak italského křižníku Giuseppe Garibaldi potopeného českým ponorkářem Rudolfem Singule.
V září téhož roku odjela do Cavtatu velká a velmi nákladná expedice českých technických potápěčů, aby vrak nalezené lodi podrobně nafilmovala a nafotila. Bohužel nás postihla velmi tragická událost. Při této expedici zemřel na selhání srdce náš kamarád, potápěč Honza Otýs. Chorvatské úřady ihned celou expedici ukončily. Následovalo vyšetřování, soudy, pokuty a nakonec zákaz pobytu na tři měsíce.
V srpnu letošního roku ohlásili Chorvaté s velkou slávou objevení již dávno objeveného křižníku Giuseppe Garibaldi. V tisku se objevily první snímky vraku křižníku, na internetu kolovalo video z podařeného ponoru. Nikde ale ani slovo o Češích, kteří vrak objevili už před rokem. Jenom list Svobodna Dalmacija uveřejnil malinkou zprávičku o tom, že Chorvati nalezli vrak přesně na souřadnicích, které předtím zveřejnili na svých stránkách Češi. To bylo všechno. Tohle mě tak trochu mrzelo. Hlavně kvůli Honzovi.

V neděli 15.listopadu odpoledne (přesně na moje narozeniny) mi volal můj chorvatský přítel Kruno Zubčič z Archeologického institutu v Zagrebu a tlumočil mi oficiální pozvání na mezinárodní archeologicko-potápěčskou expedici k vraku italského křižníku. Byl jsi první kdo ho našel, tak by si tu měl být. Jo,bude tam miniponorka a expedice začíná 22. 11, rozhodni se, večer Ti zavolám ! Jeho slova mě doslova poslala do kolen. Tohle by mě ani v tom nejtajnějším snu nenapadlo. Tady nebylo o čem přemýšlet. Několik telefonů a v sobotu odjíždím s kamarádem Petrem Stejskalem, mimochodem, Petr byl prvním potápěčem, který se na Garibaldiho ponořil a vraku se dotkl, za Dubrovník do Cavtatu.

22. 11. dopoledne stojíme na nám dobře známém místě v Cavtatském přístavu. Pořád tomu ještě nemohu uvěřit. Není to nějaký žert? Postupně přijíždí další členové expedice, Chorvati a Italové, přijíždí moderní expediční loď. Jenom tu miniponorku nikde nevidím. Jedeme se ubytovat do Molunatu. Počasí je nádherné. 18-20 stupňů je i na listopad tady na jižním Jadranu neskutečně teplo. V Neretvanském údolí dozrávají mandarinky. Klid, ticho, žádný turista. Prostě paráda.

Ráno 23. 11. se nestačím divit. Před domem stojí zaparkované auto a na přívěsu má ponorku. Skutečnou, malou, žlutou ponorku. Nevycházíme z údivu. Dva kamarádi si řekli, že si splní sen a postaví si ponorku. Ne model, ale skutečnou, funkční ponorku. No a postavili. Za necelý rok doma v garáži! A teď tady všichni ještě rozespalí na ten jejich výtvor čučíme. Hele, technická - v jaký hloubce že leží ten Garibaldi? Ve 125 metrech, Petře, odpovím. Hm, tak to Ti přeju, řekne Petr a jde se mýt. Dopoledne dovezeme ponorku do přístavu, spustíme na vodu a ejhle, ono to plave, potápí se a dokonce se vynořila. Skvělý, odpoledne ji vyzkoušíme na větší hloubce. Odpoledne se potopí na větší hloubce. Hodinu se nic neděje, potom ponorka vystřelí na hladinu jako špunt z lahve. Vyleze usměvavý Stefan a hlásí, že mají hloubkový rekord – 110 metrů. Skvělý !!

24. 11. naše expediční loď vleče ponorku na desetimetrovém laně na pozici potopeného křižníku. Má se uskutečnit první ponor k vraku. Přibližně hodinový ponor absolvuje s oběma Němci i Kruno. Po vynoření nemůže chvíli mluvit, ale vrak tam skutečně je.
25. 11. ráno opět vlečeme ponorku na pozici vraku. První, asi 20 min. ponor absolvuje Kruno – společně překontrolují nový reflektor, který jsme večer na ponorku přidali. Je středa 25. listopadu 2009, 14.30 hodin. Ponorka kotví u boku naší lodi. Beru kameru a pomalu prolézám úzkým vstupem do ponorky. Pohled na kamarády, na modrou oblohu a vsoukám se do prostoru o velikosti malé výtahové kabiny. V ponorce budeme tři. Já ležím na boku, Emil, ten ovládá boční motory, sedí vpravo, a Stefan, ten ponorku řídí a sedí pod kopulí v horní části ponorky. Začíná ponor . Do hloubky cca 40 m nás doprovází dva potápěči. Petr pod vodou fotí, potom zamává a nás už čeká sestup do tmy v hloubce 120 m. Asi po 12 minutách se ponorka zastaví a rozběhnou se boční motory. Najednou se před předním průhledem objeví vrak křižníku. Tají se mi dech. Tak tady je, 111 metrů dlouhý křižník.

Opět, jako před rokem, si mohu pomyslet – Mám Tě!! Pomalu se pohybujeme podél vraku lodi. Leží na boku, je obrostlý, jsou na něm zachyceny rybářské sítě. Objevuje se ohromná díra v boku lodi. Sem tedy křižník trefila torpéda vyslaná v roce 1915 z ponorky U4 českým ponorkářem Rudolfem Singulem! Čas utíká rychle, nestačíme ho ani sledovat. Doplaveme až na konec vraku, vrátíme se ještě kousek zpátky a jdeme na vynoření. To trvá asi 7 – 8 minut. Už vidím hladinu. Bože, byli jsme u vraku celých 80 minut ! Emil huláká z ponorky – to je rekord – sedli jsme až na dno 125 m hluboko a ponor trval 80 minut! Gumový člun nás doveze k lodi. Gratulace, rozhovory, několik fotografií. Jsem první Čech který sestoupil v miniponorce k vraku válečné lodi do hloubky 125 m a pobyl tam celých 80 minut!

Je čtvrtek ráno 26. 11. a ponorka opět míří na moře. Tentokrát k vraku italské obchodní lodi potopené německými letadly v roce 1943 nedaleko pobřeží. Hloubka ponoru bude asi 80 m. My s Petrem se loučíme s kamarády a kolegy a vyrážíme na cestu domů. Čeká nás celých 1370 km.

Kdyby mi někdo řekl o tom, že se v miniponorce ponořím k vraku válečné lodi, myslel bych si o něm, že není normální. A přece se to stalo, splnil se mi sen, o kterém jsem ani nesnil!

Boris Gol,námořní historik