Brexit. To je téma, kterému se teď věnuje i ředitel zahraničního odboru Kanceláře prezidenta České republiky a pardubický rodák Hynek Kmoníček. Ten o víkendu přijel na dostihové závodiště a při této příležitosti poskytl rozhovor Deníku.

Jak vnímáte to, že si Britové odhlasovali odchod z Evropské unie (EU)?
Je to nepříjemná zpráva. Navíc docela překvapivá, protože se takový výsledek, kdy rozdíl byl 1,3 milionu voličů, nečekal. Daleko větším překvapením je pro mě to, že s ním nepočítali ani vítězové referenda. Jestli dnes někdo působí opravdu překvapeně, tak jsou to lidé, kteří říkali, že je třeba, aby Británie vystoupila z EU. Najednou zjistili, že to vše budou muset vyjednat oni. Nějak už od nich neslyším tu fontánu nápadů…

Co si myslíte o tom, že po oznámení výsledků hlasování bylo jedním z nejvyhledávanějších spojení na internetu 
v Británii „Co je to EU"?
To je úplně přirozené. Volič se málokdy rozhoduje skutečně racionálně. Vždy je to směs racionálních 
a emocionálních prvků, které jsou v nějakém vzájemném poměru. Já bych jim to ani nevyčítal. Kdybychom si udělali výzkum, kolik lidí v Česku třeba přesně ví, jak funguje Senát, nebo co je napsané 
v Ústavě, tak bychom asi byli překvapení. V zásadě by to v demokratické společnosti mělo být zařízeno tak, aby lidé platící daně, si je platili kromě jiného za to, že se některými věcmi nemusí zabývat, když nechtějí. Pokud se chci zabývat třeba bezpečnostní politikou, tak mohu. Pokud mě to ale nezajímá, tak si platím daně, aby to za mě někdo dělal.

Jaký by měl být klíč k řešení? Měly by to být volby?
Ono to samozřejmě vytváří otázku o tom, jestli 
v demokratické společnosti se nedostáváme opakovaně do situace, kdy volič v referendu na odbornou otázku odpovídá velmi emocionálně. Na druhé straně to je daň, kterou člověk za demokracii musí platit. Jak kdysi říkal jeden moudrý člověk, je to to nejlepší ze všech špatných společenských zřízení. Musíme být zkrátka připravení na to, že demokracie nám někdy dodá velmi překvapivé výsledky. Prací profesionálů, politiků a diplomatů by mělo být, aby nebyli překvapováni příliš často a aby výsledek vždy dokázali zpracovat tak, aby byl pro jejich autory žitelný.

Co si myslíte, že se po hlasování Britů bude dít?
V případě Británie to je docela jasné. V tuto chvíli bude následovat dvouleté vyjednávací období, kdy stále ještě nevíme, s čím nové vedení Velké Británie přijde. Má několik možností. Může začít vyjednávat třeba jako Norsko, Švýcarsko, Lichtenštejnsko, nebo vymyslet úplný originál.
To jediné, co zatím překvapivě zní i od zastánců Brexitu je, že nechtějí izolaci ani spálené mosty. I oni si už uvědomili fakt, že Británie je nejen ekonomicky, ale 
i mentálně a kulturně s Evropou natolik spojena, že tohle je pouze další kapitola do bohaté historie. Britský ostrov sice vždy byl Evropou, ale současně i ostrovem vedle Evropy. A tento duální charakter britské duše se řeší pořád. Když do toho navíc zapojíme i fakt, že ani Britové nyní sami nevědí, jestli budou jednat za Velkou Británii nebo Velkou Británii bez Skotska, nebo za to, čemu říkám „Malá Británie", tedy bez Skotska a Severního Irska, tak je tam mnoho neznámých.
Za dva roky budeme zhruba vědět směr, ne výsledek. Třeba Švýcaři jsou s EU provázáni balíkem přibližně 250 smluv. A vyjednat takové množství dohod za dva roky nejde. Británie bude ráda, když bude vědět, odkud kam má hranice a bude mít nějaký centrální dokument o příští pozici, ze které bude vyjednávat s EU.

Hrozí podle vás, že by se stalo něco podobného i v ostatních zemích?
Samozřejmě, že to je velké povzbuzení pro separatistická hnutí. To je přesně to, čeho se všichni obávali. Evropa po napoleonských válkách běžela jenom dvěma směry. Buďto se 
z menších částí stávaly větší, nebo byly tendence se rozpadávat. Evropa zná obě varianty. Ta, která vede ke spojování, je z ekonomického pohledu výhodnější, zejména ve 21. století, kdy nejsme dominantním světovým trhem. Ty už odešly do Asie a tam máme větší šance společně než každý sám.

Eliška Kolmanová