Když před šestnácti lety cech zakládal, sešlo se pět zájemců. Dnes sdružuje stovku členů.

„Stále mám v paměti, jak můj otec, který byl uznávaným pekařem v Těchlovicích na Královéhradecku, považoval schůze cechu za cosi posvátného,“ vybavuje si Komárek. Velkým zadostiučiněním prý pro něj bylo, když se členům podařilo přimět jednoho mlynáře v okolí, aby nešidil mouku.

A právě takovou úctu a respekt se snaží vtisknout i pardubickému cechu hostinských. Ne〜únavně organizuje jeho valné hromady a plesy, rediguje zpravodaj cechu, ale především seznamuje členy s novými zákony a vyhláškami. Jako odborník vyučený v oboru dokáže takřka na první pohled určit kvalitního pracovníka.

„Dobrý kuchař se pozná nikoliv na minutkách, ale podle hotových jídel a na omáčkách. Udělat je chutně, to už vyžaduje kumšt,“ míní pětasedmdesátiletý Stanislav Komárek.

Těší jej, že i přes všechny nepříznivé ekonomické a legislativní dopady se stále u nás najdou hospody, které vaří typicky česká jídla, jako vepřo–knedlo–zelo, svíčkovou nebo třeba kachnu s červeným zelím. „Když k nám přijedou cizinci, tak je nezajímají hamburgry, ale chtějí ochutnat naše speciality,“ říká z dlouholeté zkušenosti Stanislav Komárek. Vždyť sám řadu let pracoval v malých i středních restauracích a také jako zástupce vedoucího ve slavném pardubickém hotelu Grand.

Zatímco cechy jiných profesí, jež byly počátkem devadesátých let znovu obnoveny, už dávno zase zanikly, tak hostinští a řezníci mají stále životaschopnou organizaci. Nepopiratelnou zásluhu na její prestiži má právě Stanislav Komárek.