Pardubický rodák, který jako první Čech sám překonal Hedvábnou stezku pěšky, se jednoho dne rozhodl, že si s batohem na zádech svůj sen splní. Vinou koronaviru se ale musel po osmnácti měsících zastavit. Místo toho teď o svých zážitcích píše knihu nebo vede přednášky.

Než jste se vydal na cesty, měl jste stabilní práci v marketingu. Co vás přimělo práci opustit a vydat se sám na cestu?
Chtěl jsem zkusit něco nového, poznat svět, protože z kanceláře ho člověk nepozná. Poté jsem onemocněl a musel na operaci. Když jsem se probudil, řekl jsem si: „Kašlu na ten život, co mám, chci to změnit a vydat se poznat svět.“

Pracoval jste i jako DJ. Při této práce jste navštívil spoustu cizích zemí. Lákalo vás cestování odjakživa?
Ano, od malička mě to táhlo do světa. Pak jsem i studoval a pracoval v zahraničí. Dlouho nevydržím na jednom místě. Jako DJ jsem hrál hlavně po Česku, ale někdy jsem jel do zahraničí, kde jsem třeba dva týdny pracoval a dva týdny měl volno. To mě bavilo.

Jak dlouho jste to, že se vydáte na cestu, plánoval?
Vlastně vůbec, nejsem plánovací typ. Přijde mi, že lidi hrozně plánují – pojedu tam a tam, budu tady a tady. Tomu jsem se chtěl vyhnout. Tak jsem si do batohu sbalil telefon, pas, kreditní kartu a ze dne na den jsem se vydal do světa.

Určil jste si dobu, kdy se chcete zastavit a vrátit se?
Kdepak, já už se vracet nechtěl. Chtěl jsem zkusit, jak dlouho to půjde, jet po zemi nebo lodí, než se budu muset zastavit. Kdyby nepřišel covid, tak ještě určitě jedu.

Zažil jste během cesty nějakou krizi nebo moment, kdy jste si řekl, že už to stačilo a je čas jet domů?
Krize nebyla z toho, že bych byl „přecestovaný“, ale třeba z toho, že jsem onemocněl. Když je člověk na nemoc sám, je to těžké.

Delší dobu jste se zdržel například v Íránu. V našich končinách se o něm nemluví jako o bezpečné zemi. Neměl jste strach?
Vůbec ne. Mnoho lidí říká, že by se tam báli, ale já se bojím víc ve čtyři ráno na Václavském náměstí. Vzhledem k tomu, že se snažím být opatrný, se mi jako turistovi nemělo co stát.

Existuje nějaké místo, kde jste se cítil nekomfortně?
V tomto ohledu je hodně zajímavá Čína. Půl roku jsem chodil pouští a horami a najednou jsem se vynořil v supermoderní Číně. Nebylo to vyloženě nekomfortní, ale něco úplně jiného. Jestli je však místo, kde jsem se opravdu necítil dobře, je to neuznaný stát Abcházie. Tam mě dlouho vyslýchala tajná policie. Odjel jsem dřív, než jsem musel, protože mi z toho nebylo dobře.

Jak moc jste při přechodu do jednotlivých zemí vnímal rozdíly v kultuře nebo okolní krajině?
Byly to často velké skoky. Když jsem po třech měsících opouštěl historický Írán, přešel jsem řeku a byl jsem v Arménii, takže v podstatě v Sovětském svazu. Dva rozdílné světy vzdálené pár set metrů od sebe. Existují ale regiony, kde jsou si státy kulturně podobné, například Kavkaz nebo region střední Asie. No a pak Čína, to je něco úplně jiného.

Tam Hedvábná stezka končí. Říká se, že západní Čína není Čína. Je to tak?
Ano, je to opravdu něco jiného. Čím víc na východ v Číně jste, tím více se dostáváte do historické Číny. I když současná Čína hraničí s Kyrgyzstánem a Tádžikistánem, ta pravá začíná až o nějakých tři tisíce kilometrů víc na východ. Západní provincie byla k Číně připojena až v polovině minulého století a je to opravdu jiný svět. Žijí tu muslimové, jsou tu mešity a pouště. Každé místo snímají kamery a kontroly jsou na každém kroku. Navíc se obyvatelé nesmí bavit s cizinci. To se ve východní části neděje. Proto nelze celou Čínu hodit do jednoho pytle, jsou to v podstatě dvě odlišné země.

Dostal jste se do situace, kdy jste neměl co jíst nebo kde spát?
Ne, ale musel jsem si zvyknout, že nejím to, co bych chtěl, ale to, co je. Když jste v horách, kde nejsou žádné obchody, nezbyde vám nic jiného než se domluvit s lidmi. Člověk si prostě nesmí myslet, že uprostřed hor dostane hamburger nebo pizzu. Dostanete možná kus sýra, chleba, občas okurku nebo kousek masa, nic víc.

Kvůli koronaviru jste musel svou cestu ukončit. Jaké byly vaše pocity?
Brečel jsem. Byl jsem naštvaný a měl jsem zlost na celý svět. Rok a půl jsem byl na cestě, došel jsem z Evropy do Barmy a najednou konec. Teď už zlost opadla. Chápu, že lidi třeba přišli o práci nebo o někoho blízkého, takže si nemůžu stěžovat. Jen mi během vteřiny skončil můj velký sen.

Kdybyste si měl vybrat jedno nejoblíbenější místo, které by to bylo?
To se říct nedá. Nedávno se mě ale děti na přednášce zeptaly, jestli mám fotku místa, kde se mi líbilo nejvíc. Ukázal jsem jim Vachánský koridor, což je uměle vytvořená část země v Afghánistánu, která měla oddělovat moc britského impéria a sovětů. Kdybych se chtěl ztratit ze světa, tak právě tady.

O zážitcích z cest jste se rozhodl psát blog. Co vás k tomu vedlo?
Vždy mě to táhlo do zemí, které nejsou moc známé. Chtěl jsem ukázat, že všude na světě žijí dobří lidé a není se čeho bát.

Věnujete se i přednáškám. Pro jaké publikum je děláte nejčastěji?
Dělám je třeba pro cestovatelský festival a nedávno jsem přednášel pro základní školu. Baví mě dětem ukazovat svět jinak, třeba jak se jinde děti učí, jak se oblékají nebo jak to vypadá v jurtě.

Brzy bude vycházet i vaše kniha. Čemu se věnuje?
Hedvábné stezce, stejně jako většina přednášek, které dělám. Na přednášce ale člověk řekne jen zlomek věcí. Celá desetiměsíční cesta je tak shrnuta v knížce, kde je mnohem více příběhů i historie. Ta je popisována na konkrétních příkladech, aby si člověk dokázal udělat nějakou představu.