Pardubický deník připravil seriál reportáží o fenoménu, který propojuje bezdomovce třeba z vašeho města s globální ekonomickou situací. Menší města problém možná dosud nepocítila, to krajské už ano.

Dnes:
- Cizinci bez domova. Co příběh, to originál.

V dalších dílech:
- Jak se s fenoménem vypořádává Magistrát Pardubic a další instituce.
- Foxconn se bez zahraničních dělníků neobejde. Měl by nést odpovědnost za „dovezené“ pracovní síly? Jak situaci v praxi řeší?

V Pardubicích je mezi bezdomovci možné nalézt jednu kategorii, která se vymyká obvyklému rámci. Jde o ty, kteří sem přišli za prací, ale jejich plány nevyšly. Společný jmenovatel - nehovoří česky. V seriálu, který jsme připravili, se podíváme na fenomén, který se jednoho dne může ukázat jako komplikovaný problém k řešení.

Nezaměstnanost v České republice atakuje historické rekordy. Poslední statistika úřadu práce říká: V Pardubickém kraji je průměrně jen 1,8% lidí bez zaměstnání. A zároveň Česká republika zažívá období ekonomického růstu, který znamená vyšší potřebu pracovních sil. Firmy, které v Pardubickém kraji hledají pracovníky do výroby, se tak často obracejí už přímo do zahraničí. Takových firem v Pardubicích a okolí působí hned několik – Foxconn, Kyb, Panasonic - patří k těm větším a bez zahraničních pracovníků by se výroba zastavila.

„A když tito lidé zrekrutovaní v zahraničí z nějakého důvodu o práci přijdou, dostávají se do situace, která se těžko řeší. A stává se to,“ říká asistent prevence kriminality Městské policie Pardubice Mirka Gorelčíková. I s takovými lidmi pak přichází do kontaktu. Zatím je to v jednotkách případů.

„Za loňský rok vím o čtyřiceti takových. Jsou to Rumuni, Bulhaři, Mongolci, Poláci, Slováci. Ale měli jsme třeba Lotyšku a včera třeba Rusa,“ popisuje.

První kontakt, který strážníci navážou, je obtížný. „Kolikrát nemají doklady, jsou zcela bez peněz, bez zázemí i ve vlastní komunitě. První úkol tak je dohledat národnost. Ti lidé většinou ani neumí jinou řeč než mateřštinu a my přes neziskové organizace sháníme překladatele. Přes něj pak zjišťujeme historii toho člověka, kde pracoval, jaké má úmysly,“ popisuje Mirka Gorelčíková. Jenže to vlastně není ten největší problém. Tím je systémové řešení. V České republice pro tuhle skupinu vlastně neexistuje. Bezdomovci – cizinci stojí mimo záchranný sociální systém, který má kolonky jen pro občany České republiky. Přitom do budoucna by vzhledem k současným ekonomickým požadavkům mohl státu přerůst přes hlavu.

„Většinou můžeme pomoci jen radou a nasměrováním. Dáme jim kontakt na ambasádu země původu, neziskovou organizaci a to je vše, co oficiálně můžeme. Další řešení jsou už čirá improvizace a osobní statečnost,“ dělí se o své zkušenosti Mirka Gorelčíková.

Každý z těch příběhů je originál. Třeba když strážníci v Pardubicích doslova mravenčí prací hledali příbuzné duševně nemocného Bulhara, který v lednu loňského roku do země přijel za prací. Podle jména přes sociální sítě a hromady hodin práce se strážníkovi podařil zázrak. Našel příbuzné a s nimi i řešení pro nešťastného muže.

„Měli jsme tu taky občana z Rumunska. Scénář přímo ukázkový. Přišel o práci, ubytování, nikdo mu nerozuměl, ale nespadl do pití a živil se sběrem železa a díky tomu se jeho případ dostal až k nám. I jemu se pomohlo. Jenže aby to šlo, tak následuje hledání ochotných, kličkování mezi paragrafy aby pomoc mohla přijít v mezích zákona a nalezení správných kontaktů. Není to jednoduché ani samozřejmé a dotáhnout případ do úspěšného konce není jen tak,“ konstatuje asistentka prevence.

A to vše za předpokladu, že bezdomovec – cizinec má vůbec snahu věc řešit. „Co by nám mohlo pomoci? Systémové opatření, které by zaměstnavatelům a personálním agenturám uložilo odpovědnost za dovezené pracovní síly. Svépomocí, přes agenturu, neziskovku, pomocí nouzového fondu. Jenže to už není v moci města, to je výzva pro ministry a vládu,“ uzavírá Gorelčíková.