Individuálně se na něj obracejí jen s potížemi technického rázu. Jako vychovatele berou někoho, kdo je hodnotí, trestá a obstarává jim program. Překvapilo nás, že děti z dětských domovů nedůvěřují svým ,tetám a strejdům’ téměř vůbec. Mají totiž zkušenost, že s čímkoliv se někomu dospělému svěří, je záležitost celého ústavu, prakticky neexistuje důvěrnost a intimita,“ uvedla Martina Švadlenková, sociální terapeutka pardubického občanského sdružení Amalthea, které poskytuje služby pěstounským rodinám.

„Náš domov si nehraje na to, že je to tu jako doma, to tak nikdy být ani nemůže. To však neznamená, že je to zde horší než u někoho doma,“ konstatovala ředitelka pardubického dětského domova Zdeňka Hrubešová. „Navíc u nás fungují rodinné skupiny, kde je maximálně osm dětí. I když jsme velkou rodinou, vždy má dítě nějakého důvěrníka. Nemyslím si, že by naše péče byla tak špatná, jak se o ní někdy říká,“ sdělila Zdeňka Hrubešová.

„Zatímco na maminky a tatínky žádná škola není, osobnost vychovatele je vybírána podle velmi přísných odborných kritérií,“ poznamenala ředitelka dětského domova.