„Jsou to konce, které jsem popsal na straně 162 mojí knížky a které jsem tušil již při slavnostním otevření nemocnice,“ píše Josef Donát v dopise kardinálovi Vlkovi.

Část kapitoly, která problém nastiňuje, nyní v plném znění přetiskujeme. Nejde v ní přitom o nic jiného, než o obavy z nedostatku peněz.

"…Je třeba žádat o další smysluplné granty, teprve pak budeme moci skutečně mluvit o „české nemocnici“. Pokud ovšem nenajdeme jiné zdroje. Objevili se soukromníci i podniky, kteří věnovali na nemocnici i několik set tisíc korun. My ovšem potřebujeme miliony. Co s tím? Mohli bychom říct, balíme, víc na to nemáme. Tady vám předáváme, co jsme postavili a nakoupili, dál už musíte sami. To by jistě dovedl každý a výsledek by byl nabíledni. Nemocnice by se změnila ve Zdravotní centrum Buikwe II., kde by byly ambulance, občas by se tam rodilo, ale neoperovalo, většina rodiček by dál umírala ve svých chýších a děti českých rodičů by nedostaly péči, o kterou usilujeme. Byly by tam sice nové budovy s okny, nepršelo by do nich, ale zařízení by rychle chátralo, ztrácelo by se a nikdo by ho nedoplňoval.

Černá vize, ale bohužel reálná. Co udělat pro to, aby se nenaplnila, co udělat pro naplnění snu o perspektivní nemocnici? Na papíře to vypadá jednoduše, ve skutečnosti jako utopie. Měli bychom zahájit, udržet a za 15 let Uganďanům předat plně funkční nemocnici, která bude o třídu lepší než ty jejich, které jsem viděl.“

A o pár řádků dálekrálovéhradecký gynekolog dodává:

„Všechno by teoreticky šlo, pokud by byly peníze a zájem. Nemusí z toho být také vůbec nic, ale měli bychom udělat všechno pro to, aby to bylo. mojí původní myšlenky `kdyby každý dospělý Čech věnoval nemocnici jedno nevypité pivo` se nikdo neujal. Přitom posílat SMS na SuperStar nebo Vyvolené je přímo národním šílenstvím.“