Psal se prosinec roku 1942, když pro tehdy dvanáctiletou Haničku a celou její rodinu přišli Němci. Čekala je cesta do Terezína. „Byla hrozná zima a tma. Klepala jsem se. Ale ne zimou, byly to nervy. Věděla jsem, že opouštím místo, kde jsem se cítila celý život jistá. Věděli jsme, že nemusíme ani zamknout dům, protože Němci stejně přijdou a vybrakují ho,“ vzpomíná Hana Sternlicht, rozená Neumannová.

Z Holic byla rodina odvezena do Pardubic, kde tři dny pobývala ve škole. Čekalo se, než Němci svezou další židovské rodiny z okolí. Poté šli na pardubické nádraží, kde nastupovali do vlaku. „Bylo to okolo svatého Mikuláše, a když jsme šli na nádraží, viděla jsem v oknech punčochy naplněné samými dobrotami. Byl to těžký odchod. Pamatuju si, že z obou stran šli kolem nás esesáci se psy, a na řev. Najednou jsme byli ve vlaku a jelo se,“ vypráví pamětnice, která se svou rodinou jela do Bohušovic.

Jako jediná z rodiny přežila koncentrační tábor. S bolavou vzpomínkou nyní Hana Sternlicht v Holicích vložila do dlažby kameny zmizelých za své rodiče.Jako jediná z rodiny přežila koncentrační tábor. S bolavou vzpomínkou nyní Hana Sternlicht v Holicích vložila do dlažby kameny zmizelých za své rodiče.Zdroj: Deník/Lada SoučkováOdtud do Terezína, kde strávili rok a tři čtvrtě. „Ve 12 letech jsme si myslela, že tam budou všichni Židé a nebude nás nikdo provokovat. Netušila jsem, že Terezín je tábor, ze kterého lidé přicházejí a odcházejí,“ dodává. Jenže brzy přišel další transport, do Osvětimi. A mezi odvezenými byl i její tatínek Arnold Neumann. „Bylo to těžké loučení,“ popisuje Hana. Pět dní na to ale přišla řada i na ni a její maminku, společně stály ve frontě, v níž ženy rozdělovali do dvou skupin. Hana pustila jednu paní před sebe, vypočítala si, že tak by měla jít na stejnou stranu jako maminka. Nezafungovalo to. Hanu vybrali pro práci v továrně na letecké součástky. „Maminku jsem víc neviděla. Šlo to tak rychle, že jsme se ani rozloučit nemohly,“ líčí.

Stolpersteine neboli kameny zmizelých

Doslovný překlad zní ‚kameny, o které je třeba klopýtnout‘. Speciální dlažební kostky se vkládají do dlažby před dům, kde žily oběti holokaustu. S projektem přišel v roce 1992 německý umělec Gunter Demnig a od roku 2008 je možné kostky s mosazným povrchem potkat i v Česku. Kameny přibližují, kdo na místě žil, a nesou další informace o obětech.

Hana se 5. května 1945 dočkala osvobození americkými vojáky a vrátila se do Holic. Bylo jí 15 let a vážila 29 kilo. Po pár letech se rozhodla odjet do Izraele, kde se vdala a založila rodinu. Se svou dcerou nyní zasadily do dlažby v Holicích první kameny zmizelých, které všem připomenou osud jejích rodičů Ireny a Arnolda Neumannových. Kameny se nachází v místě, kde rodina žila, vedle dnešní restaurace Černý kůň. Tam stával domek Neumannových, v němž provozovali obchod s knihami a papírenským zbožím. Hany rodiče navíc otevřeli tajnou školu pro židovské děti, které byly vyloučeny ze školy. Výuka probíhala u nich v kuchyni, odkud vystěhovali nábytek. Sehnali školní lavice a tabuli a Arnold každému žákovi připravil i vysvědčení.

Tento smutný příběh několika hrdinů nyní mají připomenout první holické kameny zmizelých.

Jako jediná z rodiny přežila koncentrační tábor. S bolavou vzpomínkou nyní Hana Sternlicht v Holicích vložila do dlažby kameny zmizelých za své rodiče.Jako jediná z rodiny přežila koncentrační tábor. S bolavou vzpomínkou nyní Hana Sternlicht v Holicích vložila do dlažby kameny zmizelých za své rodiče.Zdroj: Deník/Lada Součková„Ten, kdo se u nich zastaví, aby si je mohl přečíst, se musí sklonit. Myslím, že bychom se měli poklonit těm, kteří nás předešli a u nichž můžeme čerpat motivaci pro svoje další životy. Tím, že jste přišli, dáváte najevo, že minulost vám není lhostejná,“ říká starosta Holic Ondřej Výborný, zatímco ho poslouchají desítky lidí, kteří si nenechali vzácný okamžik ujít. Mezi nimi je i mnoho mladých, kteří přišli proto, aby se na historii nezapomínalo. „Hanička je jedním z příkladů vítězství nad Hitlerem. To, že se vrátila, že přežila a má rozrůstající se rodinu, to je jedno malé vítězství. Jak se říká hebrejsky ‚Am Yisrael chai‘, neboli ‚Židovský národ žije‘,“ uzavírá Hany kamarádka Michaela Vidláková, která taktéž prošla Terezínem.