Medaili a čestné vyznamenání Spravedlivý mezi národy obdrží tuto středu na izraelském velvyslanectví dvaaosmdesátiletá Anna Pospíchalová z Pardubic.

Anna Pospíchalová se narodila jako třetí ze šesti dětí v jedné zemědělské rodině v Zubrohlavě u Námestova nedaleko hranic Slovenska s Polskem. „Němce jsme u nás zažili dvakrát. Nejprve když táhli na Polsko a Rusko a potom, když je Rudá armáda hnala zpátky. Na Slovensku se válka projevila víc než v protektorátě. Pamatuji si, jak naši lidé museli z lesů a hor svážet mrtvoly sedmnácti a osmnáctiletých německých vojáků, které poslali do boje v letních uniformách a oni v horách umrzli. Lidé je tahali zmrzlé na kost jako dřevo, ukládali na dvorech a pak pochovávali. Bylo jich okolo dvou tisíc,“ vzpomíná nerada na válečnou dobu Anna Pospíchalová.

Křičela a oni utekli

V roce 1941 nastoupila tehdy patnáctiletá Anička jako pomocnice v domácnosti do rodiny židovského advokáta Grossmana v Námestove.
„Měl syny Harryho a Tonyho a žila u něj i neteř jeho druhé manželky Katarína. Její otec odešel do Ameriky, ale ona s maminkou to už nestihly, protože vypukla válka. Když přišli Němci, tak se Grossmanovi schovali v obci Klin, kam jsem jim večer nosila jídlo. Synové se ukrývali jinde. Do domu chodili jen pro jídlo a prádlo. Jednou, když byli zrovna doma, pro ně přišli. Já začala křičet a oni oknem v koupelně utekli. Později se u nás doma objevila Katka. Otec, nevím jak, sehnal papíry od gestapa s povolením, že Katka smí odcestovat do Piešťan. Odvezla jsem ji tam a předala doktorce, která se o ni měla postarat,“ vypráví svůj příběh paní Anna.

Po válce přišel Anně jako jediný poděkovat Harry. Nyní tak po letech činí i Katarína Winterová, žijící v Kalifornii. Právě na její popud Anna Pospíchalová obdrží medaili.

Očekávané ocenění není ovšem jediným. „S Katarínou jsme byly pozvány k někdejšímu slovenskému prezidentovi Schusterovi. Od něho máme prezidentskou medaili,“ vzpomíná Pospíchalová a doplňuje, že její jméno je také vyryto v „síni cti“ v Jeruzalémě. Izraelské medaile si Pospíchalová váží. „Hlavně je pro mne velkou poctou to, že si Katarína cení mé někdejší pomoci. Nedělala jsem to proto, abych něco dostala. Byla válečná doba a bylo normální, že si slušní lidé mezi sebou pomáhali,“ zakončila vyprávění Anna Pospíchalová.

Lukáš Peška