Lidé vás tady z divadla znají třeba jako moderátora Galavečera smíchu, jak došlo k vašemu režijnímu angažmá v Pardubicích?

Režií se zabývám už od prvního angažmá v kladenském divadle. Režíruju 35 let, dělám to pro radost paralelně s herectvím. Ve Východočeském divadle mám řadu spolužáků a přátel, vhodný termín jsme se snažili najít asi deset let. Potom jsme se konečně dohodli, že nazkouším hru U Hitlerů v kuchyni, jenže přišel covid. Pak ještě došlo ke změně titulu, ale teď už je velká naděje, že k premiéře opravdu dojde. (Rozhovor vznikal deset dní před premiérou, pozn. red.)

Je pravda, že si nevzpomínám, že by měl nějaký režisér v Pardubicích tak trnitou cestu k premiéře. Původní titul U Hitlerů v kuchyni měl být uveden už v dubnu 2020, jenže přišel lockdown. V jaké fázi zkoušení jste tenkrát byli?

Měli jsme za sebou pár korepetic a jednu orientační zkoušku. Herecky jsme nebyli za první čtenou zkouškou, ale byli jsme celkem daleko v hudební přípravě. Měli jsme za sebou také technickou předávací zkoušku, takže už byla vyrobená zhruba polovina dekorací.

Druhý pokus o uvedení hry měl přijít letos v prosinci, ale opět to nevyšlo. Proč došlo ke změně titulu?

Volal mi ředitel divadla Petr Dohnal s tím, že se poradili a došli k závěru, že ta komedie je příliš černá a doba je také moc černá a dohromady by to bylo pekelně černé. Věřím, že místní divadelníci znají své diváky, takže jsem jejich rozhodnutí akceptoval. Humor považuju za klíčovou věc, jak přežít. Pokud by ten humor ale nebyl obecenstvem přijat, tak by to ztratilo smysl.

Jak obtížné bylo titul narychlo měnit?

Bylo už blízko k začátku zkoušení, takže jsem řekl, že se nestihnu připravit na úplně novou hru a musím sáhnout po něčem, co už jsem kdysi dělal. Sám jsem tedy nabídl, že bychom mohli udělat Pan Kaplan má třídu rád. V Divadle ABC to byla velmi úspěšná věc, kniha je mezi lidmi rovněž velice oblíbená. Navíc se to také zabývá tématem války, uprchlictví a lidské solidarity. Samotná kniha je humoristická, ale při její četbě mi bylo vždycky teskno, tak jsem se snažil zjistit, proč to tak je. Jsem hodně vázaný na svůj rodný jazyk, rád s ním žongluji, ale jsem neschopný se pořádně naučit cizí jazyk. A proto jsem soucítil s těmi lidmi, které válka vyhnala do Ameriky a jimž se nedaří zvládnout angličtinu. Z toho mi vyšel válečný rámec celé inscenace. Téma jsme zachovali, ale humor téhle hry je laskavější a optimističtější než u původního titulu.

Bylo těžké dramatizovat knihu Lea Rostena, která je vlastně volným sledem humorných historek z jazykové školy pro uprchlíky?

To byla zásadní obtíž. Třeba režisérka Lída Engelová říkala, že tuto knihu miluje a vždycky ji chtěla režírovat, ale nikdy s kolegy nepřišli na klíč, jak to udělat. Kniha je v podstatě sebraná série původních novinových fejetonů, nemá to žádné předpoklady k tomu, aby to bylo zdramatizováno. Nejsou tam dialogy ani vztahy mezi postavami. Vyšel jsem z pocitu smutku lidí, které vyhnala válka, ale kteří jsou stateční a žijí dál. Bylo proto potřeba vytvořit dramatický tvar, na němž pak drží historky, které známe z knihy. Je to podobně složité, jako když někdo tuto knihu překládá, protože problémy anglického jazyka jsou úplně jiné než v češtině.

Vaše inscenace této hry v Městských divadlech pražských byla velmi úspěšná, hrála se jedenáct let. V čem bude pardubická verze jiná?

Je to typ textu, který je připraven na realizaci, není tam žádné široké pole pro výklad. Jak jsem knihu sám převáděl do podoby divadelní hry, tak je moje představa spojená s touto dramatizací. Inscenace tak nevypadá výrazně jinak. Přepsal jsem pouze některá místa, která se nám v předchozí verzi nezdařila. Odlišné je to v hereckém pojetí. Snažím se, abych hercům nevnucoval nápady jejich pražských kolegů. Zadání charakterů je jasné, ale je velmi zajímavé pozorovat, jak si s tím poradil třeba představitel hlavní role Martin Mejzlík. Jeho zpracování Hymana Kaplana se vůbec nepodobá tomu, jak to v ABC hrál Oldřich Vízner.

Když se podívám na výčet vašich režií, tak v mnoha inscenacích hraje stěžejní roli hudba. Je hudební komedie váš oblíbený žánr?

Rád používám v inscenacích hodně hudby, ale určitě se nechci hlásit k muzikálu. I ve svých činoherních inscenacích jako Ondina či Romance pro křídlovku jsem měl velký podíl hudby. Vždy se snažím, aby hudba byla na jevišti provozovaná živě. O Kaplanovi bych asi neřekl, že je to hudební komedie. Spíš tragikomedie, což je ostatně můj nejoblíbenější žánr. Vzhledem k tomu, že jsem v jednu dobu dělal hodně komediálních věcí s písničkami, tak jsem se etabloval jako režisér tohoto typu divadla. Těmhle věcem se mnoho lidí nevěnuje. Jsem proto neustále žádán o tento typ her, i když jsem chtěl mířit jinam. Bylo mi řečeno, že vysoké umělecké ambice má každý, na to si můžeme najít dvacet režisérů, zatímco tohle umíte tak asi tři.

Jaké písně jste vybral pro pardubickou inscenaci?

Frekventanti jazykové školy jsou ve hře různých národností a přináší tam svou kulturu a tedy i svou muziku. Použili jsme hodně lidové hudby v různých jazycích, jako jsou portugalština, němčina, francouzština, aby to zavonělo autenticitou těch národností. Jsou tam i nějaké dobové šlágry nebo gospely.

Využíváte hudebních dispozic souboru?

I když to tady není tradice, protože při přípravě muzikálů divadlo spolupracuje s profesionálními hudebníky, tak jsem se dispozic hereckého souboru rozhodl využít. Začal jsem dotazem, kdo na co hraje. Kdo se přihlásil, nebo koho udali kolegové (smích), tak dostal nástroj, aby cvičil.

Jako herec jste byl dlouhá léta spojen s pražským Divadlem v Dlouhé, odkud jste před časem odešel, a nyní jste na volné noze. Můžete srovnat výhody a nevýhody angažmá?

To záleží samozřejmě na tom, v jaké chvíli se dostanete na volnou nohu. Pokud jako já, už v pozici etablovaného herce, tak máte dost nabídek a můžete si vybírat. Já jsem ale souborový typ a věřím ve smysl takového divadla. Herecký ansámbl, který se léta formuje, je pak schopen výkonů, které jednotlivé sešlosti herců nezvládnou. Jsem také dost sentimentální a byl jsem rád, že mohu v tom divadle sedět u toho svého stolku. Teď mám těch stolků mnoho, protože působím asi v sedmi divadlech. V Dlouhé mě bavila pestrost repertoáru, to neustálé střídání žánrů, od pohádek až po vážné věci. Kdybych měl hrát pořád jenom komedie, tak se z toho zblázním. Teď tu pestrost doháním tím, že vážné věci chodím hrát do jednoho divadla a ty veselé do jiného. Tak se tak toulám divadelní Prahou.

V listopadu skončila třetí řada oblíbeného detektivního seriálu Případy 1. oddělení, kde hrajete postavu majora Korejse. Je vám líto, že podle prohlášení tvůrců už seriál dál pokračovat nebude?

On podle prohlášení tvůrců už dvakrát neměl pokračovat. Dokud žijeme, tak nemůžeme říct, že už nebudou žádné další díly. Ale je riskantní pokračovat v takhle mimořádně podařené věci, protože je značná pravděpodobnost, že to pokračování bude trapné. Nároky jsou vysoké, všichni chtějí to samé, ale líp. Líto mi to není, někdy to skončit muselo. Navrhnul jsem tvůrcům, že by mohli udělat seriál o bratrovi Korejse, který dělá na hospodářské kriminálce a je úplně stejný, jen blonďatý. Ale potom jsem se trochu lekl, aby se toho nechytli, protože pak bych se musel odbarvit a měl bych hrozné problémy, kvůli dalším rolím nemůžu být blonďák. (smích)

Jaká práce vás čeká v příštím roce?

Kontinuálně hraju v Ulici, kterou si dělám tak trochu pro radost, točím jen pár dní v měsíci. Mám před sebou asi tři nebo čtyři filmy, ale ty už mám před sebou několik let, protože jejich natáčení bylo odloženo. Čeká mě i režírování v divadle. Na Kladně jsem si vyžádal, že chci dělat politickou hru a vytvářím dramatizaci francouzského komiksu s názvem Ztratili jsme Stalina. Je to drsná groteska o politbyru z Kremlu, které po Stalinově smrti nevědělo, co má dělat. Navíc jsem před rokem začal učit na DAMU. Ne, že bych si myslel, že o herectví něco zvláštního vím, ale asi toho znám o něco víc než ti, co jsou na začátku. Pak už ale nechci nic nového brát, protože mám práci na tři roky dopředu a trochu mě deprimuje, kdy budu mít vlastně volno. Ale na živobytí bude a radost z divadla taky bude.