Pomyslná stezka děsu sportovně-industriální, která by lákala vyznavače hororu, by mohla začínat v maratonské bráně zchátralé tribuny Letního stadionu, vést skrz naproti trčící a hyzdící nedostavěnou sportovní halou (která byla roky mekkou bezdomovců) a pokračovat prohlídkou skvostu podzámčí, budovou sešlých, zbídačelých jatek, dále podél Labe až k již, zaplaťpánbůh, likvidované Prokopce.
Poté by se mohli lidé obdivovat trčící se barabizně a plechovým monstrům bývalého lihovaru. Dále by mohla pokračovat oklikou přes roky slibování a tlachání o přestavbě opuštěných Masarykových kasáren, projít zanedbané skladové a garážové velkoobjekty a kolem sešlého mostu „červeňáku“ přes Chrudimku.
Zde se dá zastavit a pokochat se v plenéru přírody, vydýchat se nebo spíš zadýchat při malebném pohledu na zuboženou krajinu připomínající džungli á la Vietnam, důkaz péče minulosti a jakési apatie současnosti. Pak by bylo možné zaslzet si a zanadávat při obzoru zdejší nádherné přírody. Potom už dojít zbytek stezky k bývalé „telegrafii“, která obzvlášť od frekventované železniční tratě se všemi rozbitými okny dělá ostudu městu. Dále už nepokračovat.
Jenom je třeba dodat, že i Praha, natož takový Berlín, mohou hluboce litovat, že tato města neměla tak retro-industriálně uvědomělého a zapáleného architekta, aby si tato místa zachovala do budoucna pro obdiv takovýchto přežitých staveb a jejich lokalita měla nesmrtelnou identitu.
Jiří Marek, Zdeněk Just
